Zůstanu silná

12. kapitola

Josh

Z tělocvičny vypadnu rychlostí blesku. V hlavě mám ten její pohled plný bolesti, strachu a ještě něčeho, co jsem nedokázal rozluštit. Jsem tak naštvaný. Na sebe, na ni, na všechny. A co mě ještě víc štve je to, že jsem vlastně vůbec naštvaný. Neměl bych to chtít vůbec řešit. Ale já chci. Myslím na to každý zatracený den.

„Kam tak ženeš?" ptá se Mark.

„Nech to být," zavrčím a kráčím směrem k našemu bytu.

Pak se ale zastavím a jdu zase nazpět. Chci své odpovědi. Dojdu do tělocvičny, ale tam už Elizabeth nenajdu. Přemýšlím, jak nevhodné bude, když prostě vtrhnu do šatny. Elizabeth je skoro jediná ženská, která tady chodí cvičit.

Nad ničím nepřemýšlím, nepopírám, že mě nežene nasrání, ale vtrhnu tam a hned řeknu: „Chci své odpovědi." Hned potom se ale zarazím. Pohlédnu na Elizabeth, která je jen ve spodním prádle. A je naprosto nádherná. Protože stojí před zrcadlem a já trošku zboku, tak ji vidím úplně celou. Vidím světlerůžové kalhotky, které jsou celé krajkové a průsvitné kromě rozkroku. Ztěžka polknu. A to nemluvím o podprsence. Ta je průsvitná celá, může tady prakticky stát bez ní. Vyšlo by to nastejno. Do háje. A její tělo? S tím, že přibírá a nabírá svaly, má přesně ty správné tvary, které zbožňuju. Vyzařuje z ní taková ženskost a šukatelnost, že mi chybí jen kousíček od toho, abych k ní nepřistoupil a nevzal si ji rovnou tady. A jak bych si to přál. Chci před ní pokleknout a uctívat ji, ochutnat ji.

Elizabeth to cítí. Cítí, jak ji prakticky šukám pohledem a ona neudělá nic. Ani se nezakryje. Jen tu stojí a dovoluje mi, abych si její tělo skenoval do své paměti. I když jsem tak ponořený do naprosto očividného zírání, něčeho si všimnu. A hned potom si všimnu něčeho dalšího. Můj mozek se přepne a už na Elizabeth nemyslím tak, jak před 5 vteřinami. Tak rychle, že si nemůže ani prakticky uvědomit, že jsem k ní došel, si prohlížím její obě ramena plná modřin. Když se podívám do zrcadla, málem se pozvracím. Celá záda má pokrytá modřinami a šrámy bůhví z čeho. „Elizabeth?" oslovím ji zděšeně.

Ona s sebou trhne. Zbledne tak, že je bílá jako papír a do očí ji vyhrknou slzy, které jí okamžitě tečou po tvářích. Jenže ani potom nic neřekne.

„Jestli okamžitě něco neřekneš, tak se přestávám hlídat, to ti říkám narovinu," říkám a kurva se držím, abych nevybouchl.

Elizabeth zakroutí hlavou a tím pohybem její slzy padají snad ještě rychleji. Je celá napnutá a vsadím se, že každou chvíli opravdu omdlí. Když už si myslím, že z ní nic nevypadne, velmi potichu vydechne: „Já nemůžu."

Upírám na ní tak přímý pohled a nedokážu věřit svým očím ani uším. Tohle ode mě nemá. Nikdy jsem s ní nepraštil o zem tak silně, nikdy jsem ji za ramena nechytal s takovou silou, aby po mně zůstala taková spoušť. Jsem bývalý boxer, vím o tom něco. „Elizabeth?" zavrčím přes zaťaté zuby. Dochází mi trpělivost. A to kurva fakt dost.

Ona ke mně zalétne pohledem. To, co z nich přímo na mě proudí je směsice zloby a takového strachu, že mě to na chvíli úplně odzbrojí. Toho ona využije a začne se okamžitě oblékat a balit. Já jí v tom ale stihnu za okamžik zabránit. „Nevím, co zrovna teď děláš nebo o co se snažíš, ale já tě odtud nepustím, dokud od tebe nedostanu posrané odpovědi. A pokud bude potřeba, tak tě odtud nepustím už vůbec."

Mám pocit, že celé této situaci začínám rozumět. A pokud to opravdu bude tak, jak si myslím, tak nevím komu jako prvnímu rozbiju hubu. Jestli sobě za to, že jsem na to už kurva nepřišel dřív nebo tomu pičusovi, který tohle Elizabeth dělá.