Zůstanu silná

1. kapitola

Probudím se trhnutím. A hned na sobě cítím tíhu ruky. Jako první se ale podívám na telefon, když natáhnu ruku, musím bolestí zavřít oči a bolest potichu rozdýchat. Kolem mě je tma, proto hádám, že bude ještě brzo. Když se podívám na hodiny, jen si potvrdím, co už jsem si myslela. Hodiny na telefonu ukazují 4:25. Vím, že už znovu neusnu, a proto se otáčím a uvidím ho, jak poklidně spí. Jeho obvyklá hněvem sevřená tvář a černota očí teď spí, stejně jako on. Chvíli v posteli jen ležím a dívám se na svého přítele. A přemýšlím. Přemýšlím hlavně o včerejším večeru, co všechno se stalo. Co všechno jsem dovolila, aby se stalo. A jako pokaždé cítím, jak mi po tváři teče jedna osamělá slza. Osamělá jako jsem já sama. Nechám ji téct, až se nakonec potká s polštářem. A díky tomu se na něm roztéká, až nakonec zmizí. Tak jí závidím.

Pomalu se vyvleču zpod ruky a zvedám se z postele. Bolestí musím zatnou zuby. Když se mi povede zvednout, pomalu kráčím na chodbu. Pro jistotu zavírám dveře od ložnice, a pak mě mé kroky vedou do šatny. Tam si vyberu oblečení na dnešní den. Za tu dobu jsem se naučila oblékat tak, aby nikdo nic nepoznal. Proto vybírám látkové kalhoty a volný modrý rolák. Můj oblíbený.

Vejdu do koupelny a zamknu za sebou dveře. Nechci, aby mi tady vtrhl v průběhu mé ozdravné kůry. Pomalu si začínám vysvlékat tričko. I když tak nějak čekám, co na mě pod trikem bude čekat, stejně se zděsím při pohledu do odrazu zrcadla.

Pod pravým prsem na mě čeká rudá skvrna velká asi jako pěst. Myslela jsem si to. Naražené žebro. „Můžeš si za to sama," říká mi mé pohřbité malé já. „Měla ses bránit, měla jsi mu to vrátit," říká dál a já jenom stojím před zrcadlem a koukám na sebe. Koukám na to, co si nechávám dělat. Co dovoluju, aby mi dělal kvůli naprostým maličkostem. Jednou je to neumyté nádobí, podruhé nepořádek v ložnici, dostala jsem jednou dokonce i za to, že jsem nestihla uvařit večeři a dovolila si dovézt večeři z naší oblíbené restaurace. Včera to bylo za to, že jsem mu řekla, že mě za měsíc čekají povinné praxe v domově důchodců. Mrštil se mnou do stolu jak s nějakým pytlem brambor. Ne jako s živým člověkem.

Ještě chvíli se na sebe dívám, a potom začínám jednat. Ze skříňky pod umyvadlem vytahuju malý ručník a namáčím ho do studené vody, poté si ho přikládám pod pravé prso na skvrnu. Musím co nejdřív začít zranění chladit, abych zabránila napuchnutí a ještě větší bolesti.

Po obkladu se cítím o trošku líp, proto znovu šahám do skříňky a vytahuju krabičku mé nejrychlejší potřeby. Navrchu krabičky mám tampóny, aby si Drew myslel, že tam mám čistě jen tohle. Jedině tak vím, že se mi tu hrabat nebude. Šáhnu pod tampóny a vytahuju prášky proti bolesti a mastičku. Dva prášky si zrovna zapiju a poté mažu trošku mastičky na poškozené místo. Po své ranní záchranné akci se převleču, namaluju a jsem připravená čelit novému dnu v pekle zvaném můj život.

Když vycházím z koupelny, slyším z ložnice chrápání. Oddechnu si, protože vím, že mám ještě spoustu času pro sebe. Jdu do kuchyně, kde si jdu uvařit velký hrnek zeleného čaje. Na snídani nemám ani pomyšlení, proto si nachystám něco malého do školy. Chystám se, že si s čajem sednu na gauč, ale vzpomenu si, že si potřebuju ještě dodělat nějaké věci do školy, včera jsem to totiž už nestihla. Proto si pomalu sedám ke stolu v kuchyni s počítačem a přestávám vnímat okolí.

Jsem do práce tak ponořená, že neslyším kroky, které se přibližují ke mně. Drew mě pohladí po zádech a dá mi pusu do vlasů. Já se ale nestihla na jeho dotek připravit, a proto s sebou při doteku škubnu. On mé škubnutí cítí, protože se ode mě ještě neodtáhl a naštve se. „To se tě už ani nemůžu dotknout, kurva?," zavrčí.