Zůstanu silná

8. kapitola

Josh

Elizabeth stačím sotva popadnout do náručí, když se z ničeho nic skácí k zemi. „Elizabeth?!" ptám se bezvládného těla, které mi ale neodpovídá. „Do prdele, co jsem to udělal?" běží mi okamžitě hlavou.

„Marku!" křičím z plných plic. Mezitím se snažím Elizabeth jakkoliv probrat. Jenže pořád jen leží se zavřenýma očima. „Kurva, Marku, pojď sem!" volám zase.

„Elizabeth, slyšíš mě? Otevři oči," prosím ji.

Do tělocvičny přijde znuděný Mark: „Co chceš?" ptá se, ale když uvidí Elizabeth, která mi leží v náručí, a můj obličej, zastaví se. „Nevím, co se stalo, najednou omdlela," vysvětluju ve spěchu. Mezitím Mark přistoupí k nám.

„Mám zavolat záchranku?" ptá se a přidřepne si k nám.

Snažím se jemně poplácat bílé tváře. „No tak, Elizabeth."

V tu chvíli cítím, jak její tělo přichází k sobě. Pomalu začíná otevírat oči, které se jí ale okamžitě zalívají slzami. „Moje ruka," vydává mezi vzlyky. „Strašně mě bolí ruka," snaží se ji chytnou v místě, kde jsem jí před chvílí zasadil ránu, jenže když se ruky dotkne, celá ztuhne, a ještě víc zbělá. „Sakra, do háje," nadává hlasitě.

„Marku, běž pro něco studeného," přikážu. Bez řečí se zvedá a rychle odchází.

„Potřebuješ zavolat záchranku?" ptám se.

Okamžitě vrtí hlavou. „Jen tu ne, prosím," říká s naléhavostí.

„Co pro tebe můžu udělat?" ptám se zoufale.

Elizabeth zvedne hlavu a naše oči se setkají. A já v nich vidím jen obrovský strach. „Pomoz mi, prosím," šeptá skoro neslyšně. „Zachraň mě z toho pekla," pláče ještě víc.

V hlavě mi začne vířit jedna myšlenka přes druhou, rád bych se nějaké ujal, nějak se od nějaké odrazil, ale nemůžu. Je jich příliš moc. A tak se zmůžu jen na tu největší kravinu a řeknu: „O čem to mluvíš?"

Když uslyší má slova, přeruší náš oční kontakt a snaží se dostat co nejdál ode mě. „El...nedělej to," snažím se zesílit stisk a zadržet ji tak. Jenže tím Elizabeth způsobím ještě větší bolest. „Bože, strašně se omlouvám." Jen přesně nevím, za co konkrétně. Asi za všechno, jenže už nestihnu nic říct, protože uslyšíme Markovy kroky. Spěchá k nám a podává Elizabeth sáček s mraženým hráškem. „Nic jiného jsem v tom spěchu nenašel," omlouvá se.

„To nic, díky," broukne Elizabeth a pomalu si přikládá hrášek na bolavé místo. Potlačí syknutí a snaží se bolest rozdýchat. „Joshi, podal bys mi tašku?" prosí a ani se na mě nepodívá. Můj a Markův pohled se setkají. Najdu v něm stejné zmatení, jaké pociťuju i já. Proto se zvednu a kráčím ke skříňkám.

Elizabethinu skříňku poznám okamžitě, je co nejdál dveřím a zrcadlu. Otevírám dvířka a vytahuju sportovní tašku a nesu ji zpátky. Když ji položím před Elizabeth, pokládá hrášek vedle nohy a zdravou rukou otevírá zip. Chvíli se v ní přehrabuje a nakonec vytahuje lahvičku léků. Když se podívám na její obal, zprudka se nadechnu.

Tyhle prášky znám, používal jsem je během své boxerské kariéry. Jsou to solidní driáky, které se snaží dostat vás i z té největší bolesti. Brával jsem je po zápasech, kdy mě bolelo se i nadechnout. Jsou ale tak silné a na předpis, že bych je neočekával u někoho jako je Elizabeth. I mě jedna pilulka uspala na skoro deset hodin. A to jsem daleko jinak fyzicky stavěný než ona. Podívám se zděšeně na Marka, když vidím, že si Elizabeth sype dvě pilulky na zem. On se na mě podívá úplně stejně.