Zůstanu silná

6. kapitola

Josh

Probouzím se zmatený. Cítím kolem sebe neznámé teplo. Když otevřu oči a pořádně zaostřím, tulí se ke mně nahé tělo. Potlačím zoufalé vydechnutí a snažím se co nejtišeji dostat z mé postele pryč. Pomalu se vyvlékám zpod teplého těla a přitom si potichu nadávám.

Když se postavím, hledám něco na sebe. Pod hromadou oblečení najdu kraťase, které si hned oblékám a vycházím z pokoje.

„Tady máme šampióna," směje se Mark. „Včera jsem se moc nevyspal, tohle mám u tebe," pokračuje už poněkud vážně.

Rozumím jeho reakci. Když někdo Markovi odepírá spánek, je potom celý den k nesnesení. Já jsem jeho pravý opak. Já ke spánku nemám tak kladný vztah. A už vůbec, když mám čas si zašukat.

„Promiň, Melissa si to včera náramně užívala, nemůžu za to," omlouvám se aspoň s pitomým úsměvem na tváři.

Mark na mě napřímo podívá. „Je tady?"

S odpovědí chvíli čekám, dívám se do prázdna, až nakonec jen přikývnu. „Nechci o tom mluvit," řeknu potom a beru si z ledničky mléko a začnu si připravovat protein.

Oba v tichosti popíjíme svou rychlou snídani, když slyšíme kroky blížící se k nám. Z chodby se na nás podívá pocuchaná blonďatá hlava. „Dobré jitro," špitne.

Mark se šklebí jako idiot a mně nezbývá nic jiného než jít k Melisse. Tyhle chvíle nesnáším. Když k ní dojdu, popadnu její ruku a táhnu Melissu zpátky do mého pokoje. „Mell, co to zrovna teď děláš?" šeptám k ní.

Ona se na mě jen nehezky podívá. „Nedívej se na mě takhle," pokračuju. „Víš, že jsi včera neměla zůstávat. Nesnaž se mi říkat ty kraviny, které na mě zkoušíš vždycky, když máme tento rozhovor, já se nezměním a ani nechci. Rozumíš?"

„Nechápu, proč ti pořád lezu do postele," řekne svým provokativním hlasem.

„Protože ti to nikdo neudělá tak dobře, jako já." Plácnu ji po zadku a odcházím. V kuchyni si nevšímám Marka a jdu rovnou dolů do tělocvičny, kde si jdu odcvičit svůj každodenní trénink.

Elizabeth

Probouzím se svým klasickým leknutím. Tentokrát mi tělem ale projede pronikavá bolest, která mi obrátí žaludek vzhůru nohama. Přestože mě bolí každý sval na těle, rychle se zvedám a běžím k záchodu, kde zvracím žaludeční šťávy, které mi v břiše zbyly. Chvíli zůstanu ležet opřená o záchod a po tvářích mi tečou slzy. Celý víkend jsem se snažila oklepat z poslední potyčky s Drewem. Odpočívala jsem, brala prášky na bolest a snažila se něco málo sníst. Stejně se cítím tak slabá a bolavá, že přemýšlím nad zrušením dnešního tréninku. Na druhou stranu vím, že tam musím. Musím pohnout s tím, abych se uměla bránit. Aby mi už takhle nikdy neublížil.

Tyhle myšlenky mi pomůžou se zvednout a skočit si do sprchy. Tam se snažím své pocity potlačit a rychle se osprchovat co nejteplejší vodou.

Když vylézám ze sprchy, jedna se mi podlomí a já mám co dělat, abych se neskácela k zemi. Musím se co nejdřív najíst. Takhle do tělocvičny ani nedojdu. Rychle se nachystám a jdu směrem ke kuchyni. Tam na mě čeká nehorázný nepořádek.

Dřív bych si nic takového nemohla dovolit. Ale od posledního incidentu je na mě Drew mírnější. Tak ho trápí pocit viny, že si mě nevšímá ještě víc, než běžně.