Zůstanu silná

2. kapitola

Už třetí noc nespím. Nemůžu. Kdykoliv zavřu oči, mé myšlenky se vracejí k žluté budově. A já přemýšlím. Nad ničím a zároveň o všem.

Je nemožné, aby tohle vyšlo. Abych se jednoduše rozhodla pro tu správnou cestu. On by na to přišel. Když nejsem ve škole, tak jsem doma, protože nemám kam jinam jít. A on to moc dobře ví. Své směny má prakticky stejné, jako já mám rozvrh. Udělal to schválně, aby mohl hlídat to, že nikdy nepřijde do vyprázdněného bytu. Ale vždycky existuje cesta. Možnost. Východisko. A právě se mi jedno naskytlo. A já tady ležím a snažím se najít důvody, proč by to nemělo vyjít. I když jsem měla Claru okamžitě poprosit, aby zaparkovala auto na parkovišti a já se mohla jít zapsat na základy sebeobrany. Já to ale neudělala. Proč?

Zoufale vydechnu a pomalu se otočím k němu. K důvodu, proč se takhle cítím. Proč jsem chodící neštěstí. Proč se každodenně bojím, kdy mi zase ublíží. Kdy se zase budu muset sama sebrat a postarat se o sebe.

Bojuju s ním už tři měsíce. Kdy každý den trnu kdykoli přijde z práce. Pokaždé čekám, v jaké náladě přijde. Dřív takový nebýval. Byl to milující přítel, který pro mě dělal mnoho. I to, co jsem nežádala. Myslela jsem si, jak mi v životě nic nechybí. Jak je perfektní. Měla jsem všechno. Rodinu, školu, ho. Před rokem se ale všechno změnilo. Zhroutilo. Rodiče mi zahynuli při nehodě. A zůstal mi jen on. A teď nemám ani ho.

Když mi umřeli rodiče, myslela jsem si, že se už ani nenadechnu. Moc mi chybí, hlavně mámino obejmutí. Takové to hřejivé, milující, takové to, kdy cítíte, že je tu někdo pro vás a že spolu všechno zvládnete. A můj táta? Ten kdyby zjistil, co mi Drew dělá, okamžitě by mi zabalil a už bych tu dávno nebydlela. A Drew možná taky ne. To by všechno můj táta zařídil. Tolik to bolí. Tak moc mi chybí pocit někam patřit, být někde vítaná, být milována. Jejich smrt se mnou zatřásla. Bolelo to a pořád bolí. Ale každým dnem míň. Kdežto to co se mi děje teď? To je daleko horší. Jak ta bolest, myšlenky, činy, vlastně všechno.

Uhýbám pohledem a otáčím se a snažím se znovu usnout. Nakonec usnu asi za hodinu.

____________________________________________________________

Zrovna sedím v prázdné a temné kuchyni, když mi zazvoní telefon. Chvíli se na něj dívám a přemýšlím, že ho nechám jen tak zvonit. Nakonec se přemůžu a telefon zvedám. „Prosím?" ptám se.

„Dobrý den, u telefonu Elizabeth Brouwnová?" ozve se povědomý hlas.

„Ano, kdo se ptá?"

„Dobrý den, slečno Brouwnová, u telefonu Alec Miles, recepční domovu důchodců, kde jste si domlouvala praxi. Nastal nám tady bohužel problém. Vypadla nám prakticky polovina personálu, proto obvoláváme všechny, kdo by mohl za dnešek zastoupit," vysvětluje. „Neměla byste čas svou praxi začít dřív? Moc by se nám hodila ruka navíc."

A já bez přemýšlení odpověděla, že se mnou můžou dneska počítat. Potřebovala jsem odtud zmizet. S recepčním jsme se domluvili na čase, a potom zavěsili.

Když se mé oči zvedly z mobilu, který ležel na stole, uviděly Drewa. Díval se na mě zvláštně. Nedokázala jsem odhadnout, jak se dneska cítí, jestli budu schopna odejít bez problémů. „Kdo to byl?" ptá se a já si oddechnu. Jeho barva hlasu nezní nějak vytočeně. Možná to půjde dobře.

Obeznámím ho se situací a on se na mě dívá. Po chvíli pomalu přistupuje a sklání se ke mně.

V tomhle teď žiju čtvrt roku. Už jsem si zvykla nečekat, že to vždy bude v pohodě, proto i teď čekám, jestli přijde něco nepříjemného. On mě jen políbí na čelo a řekne, že mě tam zaveze.

____________________________________________________________

Cestou k domovu se nedokážu uklidnit. Pořád nemůžu uvěřit, že to šlo tak hladce. Když míjíme žlutou budovu, snažím se nedat na sobě nic znát. Dívám se dopředu na silnici a nevnímám, co mi říká Drew. Když zastavujeme před domovem, Drew se ke mně náhle nakloní a chytne mě za bradu. Chvíli se díváme navzájem do očí a já vidím, jak se jeho oči opět mění z hnědé barvy na prakticky černou. A čekám.

„Nedělej žádné kraviny, rozumíš? Až skončíš, půjdeš rovnou domů. Já dneska pracuju, takže pro tebe nemůžu přijet. Jestli se jen doslechnu, že ses někde zdržela, nevím, jestli budu takhle milý i potom," potichu zavrčí a svůj stisk ještě zesílí. „Rozumíš?" pokračuje.

Já se zmůžu jen na přikývnutí. Pořád si díváme navzájem do očí, když řekne poslední slova. „Miluju tě, dávej na sebe pozor." Po těch slovech se cítím, jak kdyby mě někdo kopl do žaludku. Protože ani jednomu slovu nevěřím.

Když vejdu dovnitř, přivítá mě stejný recepční jako prvně. Přátelsky mě pozdraví a řekne mi, kam mám jít. Řekne mi, že se mám ptát po paní Charlesové. Poděkuju mu a vyrážím.

Stoupám po schodech a jdu po dlouhé chodbě. Mé nejisté kroky jdou slyšet, proto se snažím jít co nejtišeji. Najednou ze dveří vypálí paní v bílé a málem do mě narazí. Já se leknu a ucuknu co nejdál od ní. „Omlouvám se, nechtěla jsem vás vyděsit," omlouvá se. „Hledáte někoho?" ptá se.

„Dobrý den, jmenuji se Elizabeth Brouwnová. Mám zde dneska nastoupit na praxi a na recepční mi řekli, ať se ptám po paní Charlesové. Nevíte, kde ji najdu?" ptám se zpátky.

„Drahoušku, ráda tě vidím a potkávám! Nejspíš hledáš mě," usměje se na mě. „Nemáme čas, pojď se převléct," říká a už pochoduje dál chodbou.

Práce mi utíkala jako po másle. Než jsem se nadála, končila mi směna. Bylo to neuvěřitelné. Paní Molly mi ukázala všechno potřebné, pořád se na mě usmívala a chválila. Když jsme se loučily, volala za mnou: „Už se těším na další směnu s tebou! Jsi moc šikovná! Tak zatím na shledanou!"

Odcházela jsem po dlouhé době šťastná. Dokonala jsem zapomněla na ten bordel, který se mi v životě děje. Byla jsem tak myšlenkama jinde, že když jsem se zastavila před žlutou budovou, zprvu jsem nevěděla, co dělám.

A když se mé nohy samy znovu přiměly k pohybu směrem k budově, začala jsem vrtět hlavou. Nechtěla jsem tam jít. Ale chtěla. A moc. Kdyby se na mě někdo díval, tak si bude myslet, že jsem nějaký blázen. Protože jsem kousek popošla, zavrtěla hlavou a zastavila. Potom se zase rozešla a takhle se to opakovalo, až jsem se zastavila u dveří. A zůstala stát a nevěděla, co dělat. Odejít nebo vejít? „Vejít!" křičelo mé malé já. To velké já, to, které znalo všechny důvody proč ne a na které jsem tak spoléhala, že vyhraje, najednou souhlasilo s tím malým. A tak jsem vešla.