Chci vám všem strašně moc poděkovat!!! Za to, že se mnou máte trpělivost, za skoro 900 zhlédnutí! Strašně moc děkuju těm, kteří si tuhle kravinku přidávají do Reading listu!!! Nevíte co to pro mě znamená :)
Na obrázku avoxové.
Triko jsem měla naprosto propocené, vlasy všude kolem sebe a hruď se mi panicky zvedala nahorů a dolů. Tiše jsem zaúpěla a přitiskla si ruce na obličej. Už zase ta noční můra.
Jako mrtvola jsem se dopotácela do koupelny a pokusila se rozčesat to vrabčí hnízdo a trochu se probudit, ale bylo to zbytečné. Probděla jsem skoro celou noc. Vždy když jsem usnula, spustila se mi v hlavě moje imaginární aréna. Tak strašně jsem se bála spát.
Musela jsem se nad tou myšlenkou zasmát. Bála jsem se spát. S tímhle asi Hry nevyhraju.
Oblékla jsem se do náhodně vybraného oblečení a šourala se do jídelny. Na jedné luxusní kovové židli tam seděl Wolf, v jedné vrásčité ruce jahodový koláček. Soustředěně studoval nějaký svazek papíru. Když mě viděl, kývl mým směrem hlavou a oči barvy oblohy před bouřkou zabořil zpátky do papíru.
Tiše jsem se prošla po jídelně. Všude byly talíře plné pečiva, sladkostí, uzenin a ovoce. V tuhle ranní hodinu tu bylo ticho. Kdo by taky šel na snídani v půl sedmé ráno? Mě už se ze znechucení nechtělo spát, ale ostatní určitě rádi využili možnosti spát do devíti.
Nandala jsem si na talířek housku, hrstku míchaných vajíček a jeden skořicový šáteček. Všimla jsem si, že Woof pije z vysokého bílého hrnku jakousi hnědou tekutinu. Rozhlédla jsem se a spatřila jí v jedné z konvic. Měla jsem chuť experimentovat, tak jsem popadla hrnek a nalila si. S celou tou hostinou jsem se šla posadit naproti Woofovi.
Zatímco jsem jedla, měla jsem možnost si ho trochu prohlédnout. Měl dlouhé šedé vlasy, které mu trochu padaly do očí - vypadaly jako chmýří. Oči mu těkaly nad papírem. Všimla jsem si, jak zvláštní má kůži - vypadala jako zmačkaný papír. Tenká, svraštělá a světlá. Ruce se mu nepřestávaly lehce třást.
Vzedmula se ve mě k němu vlna sympatií. Co tu vlastně dělá? Mohlo by mu být tak sedmdesát. Měl by sedět v houpacím křesle, bavit se s vnoučaty a dožít svůj život v klidu. Ne každý rok vychovávat další splátce a pozorovat je umírat.
Nebylo to fér. Chtělo se mi plakat. Proč je život tak krutý?
Sklopila jsem pohled k prázdnému talíři a zamrkala, abych rozehnala slzy. Do ruky jsem uchopila hrnek a nebojácně si lokla. Následně jsem toho zalitovala. Ta tekutina byla odporná, horká a strašně hořká. Chvíli jsem s tím bojovala, ale pak jsem jí se zakašláním vyprskla na bělostně čistý ubrus. Hned přiběhli dva ti divní lidé co nikdy nemluvili a začali tu spoušť uklízet. Zamumlala jsem tiché Promiňte.
"Ty jsi nikdy nepila kávu?" ozval se chraplavý hlas. Zvedla jsem pohled. Woof se na mě pobaveně díval, koutky úst lehce zvednuté.
"Neměla jsem příležitost." Woof si beze slova vzal můj hrnek a nasypal do něj pár lžiček cukru a nalil mléko.
"Zkus to teď." pokynul mi a přistrčil hrnek zpět ke mně. Opatrně jsem se napila. Teď už to bylo o hodně lepší. Teplá, nasládlá, smetanová tekutina.
"Děkuju." usmála jsem se a napila se znovu. Woof pokýval hlavou a sklopil pohled. Sluhové okolo nás natáhli ubrus a odešli s tím poskvrněným. Podívala jsem za nimi. To jsou všichni tak stydliví? Ještě jsem je neslyšela říct jediné slovo.
Upila jsem kávy a šeptla: "Proč nikdy nemluví?"
Woof ani nezvedl hlavu. "To jsou avoxové. Jsou to zločinci. Kapitol jim za jejich zločiny vyřízl jazyk, proto nemluví."
"Vyřízl jazyk?!" bezděky si zakmitám v puse jazykem. To jsem netušila. Co museli udělat tak strašného, že jim Kapitol odebral možnost mluvit?
"Mohou být rádi, že vůbec žijí. To, že jim jen vyřízli jazyk, je pro ně dar z milosti. Normálně by byli popraveni, ale Kapitol přece jen potřebuje sluhy."
"To je..." sklopila jsem pohled a chvíli hledala správná slova. "..kruté."
"Asi ano. Někomu to ale za život stojí."
"Je tohle vůbec život?" prohodila jsem a v tu chvíli se ti dva vrátili. Odvrátila jsem se od Woofa a věnovala se kávě. Měla jsem štěstí, protože v tu chvíli do jídelny přišla Cecelia s Willem. Woof jakoby se najednou uzavřel. Ne ve špatném smyslu, ale bylo vidět, že se spoléhá na Cecelii a necítí potřebu mluvit.
"Dneska se pořádně najezte," Cecelia si namátkou nandala něco na talíř a rozrušeně se vedle mě posadila. "Čeká vás trénink."
"Už dneska?!" zhrozila jsem se.
Cecelia si ukousla housky a s plnou pusou pronesla: "Není na co čekat."
"Myslela jsem, že.." Panebože. Už dneska se uvidíme s ostatními splátci. To nezvládnu!
"Teď mi řekněte... v čem jste dobří?" Cecelia si strčila lžičku s jogurtem do pusy a tázavě se podívala na Willa.
"Já? Já nic neumím." ohradil se Will a šel se posadit. "V životě jsem neměl v ruce zbraň."
"To se naučíš." pronesla Cecelia a kývla na mě. "Ty?"
"Já neumím bojovat." řekla jsem pobaveně.
"Nemusí to být jen o boji. Nějaké zvláštní schopnosti, dovednosti.."
"Snad ruční práce...?" Cecelii zasvítily oči a já pokračovala. "Pomáhala jsem mámě se šitím, vyšívala jsem na sukně.."
"Výborně." mrkla Cecelia. "Můžeš si splést sítě..."
"Jak to bude užitečné?" uchechtl se Will. Zamračila jsem se na něj, byl dnes nějaký podrážděný. Haha, čím to asi bude?
"Hodně. V aréně nejde jen o boj, jak si většina lidí myslí." řekla Cecelia suše a probodla ho pohledem. "Až budeš třetí den bez jídla, přežívat jen o listech šťovíku a vodě z potůčku, utíkat od ostatních splátců, hledat si skrýše na nocleh a spřádat plány jak jich odstřelit co nejvíc, přijde ti taková past na králíka vhod." Zřejmě jí to vážně naštvalo. Will pomalu zavřel pusu a mlčky se otočil k sýru na talíři.
"Teď mě poslouchejte." pokračovala. "Ať vás ani nenapadne ve výcviku někoho provokovat, pouštět se s ním do souboje nebo se s ním hádat. Když si hned na začátku někoho znepřátelíte, budete v aréně jeho terčem číslo jedna."
"Takže máme být neviditelní." ozval se Will.
"To ne.. dejte jim pocit, že jste nad věcí. Moc se spolu nebavte, trénujte a dejte jim pocit, jako že víte, co děláte. Že nepochybujete o tom, že vyhrajete. Nemusíte umět bojovat, stačí, když si to oni budou myslet."
***
Pomalu jsem došla k sobě do pokoje a zmoženě si sedla na postel. Mám dvacet minut na to, dát se dohromady. Unaveně jsem se sesula na záda a zavřela oči. Ruce jsem bezmocně rozhodila. Ležela jsem takhle asi pět minut, na nic jsem nemyslela, jen bezmocně ležela. Bylo to příjemné.
Když jsem otevřela oči a zvedla se, ucítila jsem na dlani šustivou látku. Oblečení na trénink. Sestávalo se z hodně úzkých pružných legín a těsného trika s dlouhým rukávem. Vypadalo to přesně na mojí velikost. Opatrně jsem látku pohladila. Byl to polystyren.
U dveří stála ta krátkovlasá blondýna. Avoxka. Stála tam v rohu, ruce podél těla, a na rtech jí hrál jemný úsměv. "Děkuju." šeptla jsem. Ona jen kývla.
To oblečení mi padlo jako ulité. Těsně mi obepínalo tělo, ale ne tak, aby to bylo nepříjemné. Vlasy jsem si stáhla do culíku a přesně v devět jsem vyšla na chodbu. Byl tam Will, také připravený a Cecelia. Mlčky jsme prošli bytem do výtahu a tam jsme sjeli do druhého patra. Když se dveře otevřely, srdce mi bušilo jako splašené.
