Užijte si tuhle kapitolu! Psala se mi dost těžko ;( Napište mi do komentářů vaše názory :)
Vím, že nás ty slova jen mají zastrašit. A funguje to. Instinktivně si založím ruce na prsou a opírám se. Arsen se loučí a odchází z pódia. Když prochází kolem mě, ani neceknu. Doufám, že je se sebou spokojený.
Zbývá jen pár lidí a když odchází chlapec ze Sedmého kraje, jsem na řadě já. Strašně se bojím. Že na vratkých podpatcích upadnu, že něco strašlivě pokazím a poštvu všechny proti sobě. Úplně se mi klepou nohy. Přede mnou stojí jakási organizátorka v příšerném elastickém oblečku a ohonem černých vlasů. Štíhlou ruku má nataženou přede mně.
"Za chvíli vyjdeš." šeptne tmavě rudými rty. Kývnu a polknu.
"Tak, pojďme se posunout k dalšímu kraji!" zahřmí Caesar. "Tentokrát je to krásná osmička, kraj textilie a obuvnictví! Prosím, přivítejte splátkyni z Osmého kraje, SOPHIE FROSTLAKEOVÁ!"
Jak říká moje jméno, elastička mě postrčí dopředu, až zavrávorám. Odhodlaně udělám krok vpřed a ocitnu se na pódiu. Salvy lidí jsou všude kolem mě, tleskají, jásají a výskají. Vypotím ze sebe úsměv a opatrně dojdu k Caesarovi.
"Vítej, Sophie." potřese mi rukou a ukáže na křeslo vedle něho. "No tak, sedni si."
"Ahoj, Caesare." Sednu si, upravím si sukni a lidi najednou utichají. "Vidím, že si přišla na hodně odvážných podpatcích." Caesarův hlas se rozléhá všude. "Byla to tvoje volba?"
"To má stylistka Emmica." odkašlu si a udiveně poslouchám obří ozvěnu svého hlasu. "Zřejmě mě chce zabít ještě před hrami."
Caesar se až přehnaně zasměje a publikum ho následuje. "Řekni mi, jaké to je, chodit na takových podpatcích."
"Nic moc." pomalu se začínám uvolňovat. "Je to jako mít pod patami dvaceti podlažní budovu. Dost to bolí." Publikum řičí smíchy. To jsou všichni zdrogovaní, nebo jsou prostě od přírody tak teatrální? Zas tak vtipné to nebylo.
"No dobře, tak to máme podpatky." Caesar se na chvíli odmlčí. "Přesuňme se k tvému bratrovi."
Žaludek se mi sevře. "A co myslíš?"
"Všechny nás hluboce zasáhlo, že..." Caesar si položí ruku na srdce a vzdychne. Jako by ho to vážně zajímalo. V hrudi se mi zvedne vlna nenávisti. On nemá ani ponětí, jak mě to zasáhlo. "...jste byli vybráni zrovna vy dva. Sourozenci. Dokonce dvojčata. Jak se cítíš?"
Jak asi? Skvěle. Jsem nadšením bez sebe.
"No," nadechnu se. "Stojí to za nic."
"To je vše co k tomu řekneš?"
Prudce se nadechnu a přemýšlím, co říct. Myslím na ty poslední slova, co mi Will řekl. Nebudu s tebou mluvit o bojové strategii, zvlášť když jednu z nich možná použiju na tebe. Zachvěju se hněvem a smutkem. I přes to všechno ho nechci očerňovat.
"Je to jako ta budova." opatrně volím slova, ale říkám to, co mi leží na srdci. "Stojíte na dvaceti patrové budově, nahoře na střeše a při každém pohledu dolů se vám zvedá žaludek. Ale vy víte, že stejně budete muset skočit."
Odmlčím se a pokračuju. "Jestli se nechám zabít, budu mrtvá. Ale.. jestli někdo zabije Willa a já vyhraju, vyjdu z toho úplně stejně. Budu muset žít s vědomím, že kvůli mě zemřel můj bratr. Každopádně na mě čeká smrt." Sklopím pohled ke svým rukám. "A i když se někdy pohádáme, i když si řekneme věci, které bychom si normálně neřekli... Já vím, že to je těžké. Oba máme zatmělou mysl. A Will zřejmě víc než já." podotknu kousavě. "Jen doufám, že nás Hry úplně nezmění. Že ta slupka, za kterou se schovává, se snad sloupne."
Všichni mlčí.
"Wille, mám tě ráda." pronesu tiše, ale všichni to samozřejmě slyší. Slzy mám na krajíčku. Vybaví se mi malý hnědovlasý chlapeček, který fascinovaně pozoruje zářivě červenou berušku na jednotvárných šedých zdích. Běhá po nádvoří, aby jí ještě uviděl a oči mu nadšeně jiskří. A když uletí, rozesmutní se. A když k němu přijdu a obejmu ho, přitiskne se ke mě a zaboří mi tvář do vlasů. Tehdy bychom pro sebe udělali cokoli.
Caesar pomalu začne tleskat a publikum také. Všimnu si několika lidí, kteří tiše posmrkávají do kapesníku, oči zarudlé.
"Vážně nevím, co ti mám na to říct. Snad ti popřást štěstí." Podívám se na Caesara. Netváří se dvakrát nadšeně.
"Děkuju, Caesare."
"Sophie Frostlaková!" vstane a zařve. Lidi začnou na jeho povel řičet, tleskat a výskat. Nenápadně se ukloním a s úsměvem odcházím z jeviště. Doufám, že jsem udělala dobrý dojem.
Když odcházím zpátky do zákulisí, míjím Willa. Ztuhle stojí u dveří. Podívá se na mě a čelo se mu zkrabatí. Sklopím pohled na zem a protáhnu se kolem něj. Už se na něj nechci dívat.
"Slyšeli jsme tedy výpověď jednoho dvojčete." pronese Caesar. Už bych mohla jít do našeho bytu, ale část mě chce slyšet Willa. Opřu se tedy o zeď těsně vedle dveří a dívám se na obrazovku promítající děj na jevišti. "Nechcete si tedy poslechnout to druhé?!"
Publikum zakřičí "ANO!" a do toho Caesar vykřikne: "William Frostlake!". Will tedy vychází za hlasitého výskání na jeviště a za cesty si upravuje knoflíčky na saku. Pozdraví se s Caesarem a sedá si. Vypadá lehce rozhozeně. Znenadání si vzpomenu na maminku. Jestlipak se dívá? Vycítila, že se mezi námi něco stalo?
"Wille, Wille..." Caesar zahýbá obočím a zasměje se. "Co nám k tomu řekneš?"
"Sám nevím, co říct." povzdychne Will a přejede si rukou přes obličej.
"Sophie mluvila o tom, že každopádně zemře. Platí to tak u tebe taky?"
"Chápu ji, jak to myslela. Ztráta mne pro ni znamená to samé jako smrt. Přece jenom, jsme dvojčata. Vyrůstali jsme spolu celý život, vždy jsme byli spolu. Asi bych to měl cítit stejně, co?"
"A necítíš snad?" Caesar se nechápavě zamračí.
"Já sám nevím. Mám ji rád. Nechci, aby umřela, ale..." Will se předkloní a opře se lokty o kolena. "Chci říct, že tohle je hra. A nebudu lhát, mám svoji sestru rád. Ale smyslem téhle hry je vyhrát, no ne? A já se budu snažit vyhrát."
"Takže půjdeš i přes svoji sestru?"
Will se odmlčí. "Ano. Když to bude potřeba, zabiju jí."
Víc slyšet nemusím. Otáčím se na podpatku a zákulisí nechávám za sebou.
