Trvalo mi několik minut, než jsem si uvědomila, že mě vlastně všichni v televizi vidí. Vzpomněla jsem si na ty roky, kdy jsme na velké obrazovce na krajské radnici pozorovali křičící, brečící a zlomené splátce. Teď jsem jedna z nich, uvědomila jsem si.
Tváře jsem měla červené a mokré od slz. Otřela jsem si je a s vypětím všech sil se postavila, ale před očima jsem pořád měla malého cherubínka. Jeho skelné oči, smutně hledící k nebi, plné nevyplněných snů a touhy po životě. Ničím nezničené kudrlinky, stejně blonďaté a andělské jako dříve. Vždyť ještě před pár hodinami stál vedle mně. Ještě před pár minutami dýchal, myslel, žil. A najednou už není.
Odhodlaně jsem se nadechla, promnula si oči a stoupla si až na kraj skalnaté plošiny, kam jsem se vyhrabala. Aréna se rozprostírala přede mnou. Byla až strašidelbě symetrická do kruhu. Na okrajích arény byla nepříliš vysoká skála, ale plná zákrytů, jeskyň a plošin. Dolů se skála pomalu zplošťovala, až ubyla úplně a zbyly jen velké kameny. Mezi kameny rostly suché stromy mé výšky a sem tam nějaký keř s hnědými oschlými listy. A dál už se rozprostíral jen suchý terén s pískem, kamínky a trsy uschlé trávy a v samém středu byl roh hojnosti. Stál ve středu arény a majestátně se tyčil do výšky. A nikde nikdo.
Otočila jsem se. Nebyla jsem příliš vysoko, nade mnou se tyčily desítky metrů skal. I tak jsem měla ale docela výhodné místo, docela skryté a stranou. Aby sem někdo přišel, musel by mě přímo hledat. Tiše jsem se zaradovala. Pro začátek dobré.
Najednou mi hlasitě zakručelo v břiše, a došlo mi to. Naprosto jsem se zhrozila. Co budu jíst? A pít? Je tady vůbec nějaký tok, jezírko s vodou? Žijí tady nějaká zvířata? Roste tady aspoň něco?
Najednou jsem si už nepřipadala tak vítězně.
Sedla jsem si na kamenitou zem a hlavu položila na kolena. Do zadku se mi přitom zaryly kamínky, ale mně to bylo jedno. Co mám dělat?! Byla jsem bezradná. Bez jídla mám tak dva tři dny, bez vody několik hodin. Tupě jsem zírala do skalnaté země.
A pak jsem zvedla. Tím, že tu budu sedět, nic nevyřeším. Musím jít aspoň hledat vodu, ne tu nečinně čekat, až mě někdo přijde zabít. Rozhlédla jsem se a pár metrů nade mnou spatřila suchý keř. Mohla bych si utrhnout nějaký klacek, abych měla aspoň nějakou zbraň. Pro všechny případy.
Položila jsem nohu na skálu a zapřela se. Pak se rychle vyšvihla nahorů a rukama se vytáhla nahorů. Celá moje váha spočívala na mém palci u pravé nohy a prstech rukou. Levou nohou jsem si stoupla na menší výstupek a tím pádem se vyhoupla ještě o něco víš. Houpala jsem se teď asi metr a půl nad zemí. Natáhla jsem ruku jak jsem mohla, ale prsty jsem stále na keř nedosáhla. Opatrně jsem se došplhala výš a dostala se na úroveň keříku. Podařilo se mi pár uschlých klacků utrhnout a triumfálně jsem seskočila dolů. Ruce jsem měla zaprášené a na pár místech podrápané, ale stálo mi to za to.
V ruce jsem sevřela nejsilnější a nejšpičatější z klacků. Zbytek jsem pečlivě zastrčila k vnitřnímu okraji plošiny. Zadoufala jsem, že se sem ještě vrátím. Tohle místo se mi líbilo.
S povzdychem jsem přehoupla nohy přes kámen a ocitla se zpátky v roklině, kterou jsem se na svou plošinu dostala. Zem byla pokrytá kameny a uschlou trávou. Nakrčila jsem se a opatrně se začala plížit níž po skalách. Srdce mi bušilo jako splašené. Snažila jsem se zapamatovat kde kam zahýbám, ale po chvilce jsem pochopila, že je to marné. Proplétala jsem se roklinami, skalkami a zákrutami skály a marně hledala něco poživatelného. Nikde ani stopa po vodě, něčemu k jídlu nebo splátcích. Bylo to docela děsivé.
Po půl hodině chůze jsem se zastavila a nevěřícně se ohlédla zpět. Připadalo mi, jako by se krajina vůbec nezměnila. Skály, kameny, suchá tráva a pode mnou pustina a roh hojnosti. Bylo to marné.
