Když jsem se probudila, neotevřela jsem hned oči. V hlavě mi vířily myšlenky a nepřesné výjevy - zářivé zelené oči, zkrvavená sekera, bílé šaty s páskem a kudrnatý batolecí chlapeček. Láhev vody, vůně jakési bylinkové masti. Postupně se mi vracel cit. Konečky prstů jsem nahmatala suchou hlínu a studený povrch země.
Pomalu jsem otevřela oči a svět se se mnou začal točit. Po chvíli jsem dokázala zaostřit na vlhký jeskynní strop. Nejistě jsem se zvedla do sedu - ne, nebyl to sen. Nalevo ode mně jsem viděla vchod do jeskyně, byl právě soumrak. Na druhém konci jeskyně seděl Arsen, skláněl se nad jakýmsi provazem a soustředěně krčil obočí.
"Ahoj?" špitla jsem.
Zvedl pohled a věnoval mi zářivý úsměv. V břiše mě zašimralo. "Ahoj."
"Tak.." odkašlala jsem si a opřela se o zadní stěnu jeskyně.
"Máš hlad?" prohodil a můj žaludek se jako na povel ozval. Sáhl za sebe a hodil mi jakýsi balíček. Překvapeně jsem ho chytila. Byl to sáček se sušeným hovězím masem. "Je to to jediné, co mám. Jako dezert si můžeš dát jablko."
Mlčky jsem roztrhla pytlíček a ochutnala. Bylo to nechutné, ale já měla takový hlad, že mi to bylo jedno.
"Já..." Byla jsem v polovině sáčku a v ruce jsem držela několik malých kousků masa. "Děkuju. Za všechno. Vůbec nechápu, proč tohle pro mě děláš.."
Arsen po mě vrhl zamyšlený pohled a pak sklopil oči k zemi. "Ty o mně vážně nic nevíš, co."
"Co tím myslíš?"
"To je jedno." Arsen se zvedl, upustil provaz a protáhl se. Na tvář opět nasadil úsměv. "Mimochodem, nemáš zač. Jdu zkontrolovat situaci ven."
Mlčky jsem dojedla zbytek balíčku a pak se vrhla na jablko. Pořád jsem měla hlad, ale už ne takový jako předtím. Napila jsem se z lahve, která ležela vedle mě a pak jen seděla a koukala do prázdna. Pořád mi nedávalo smysl, proč mi Arsen pomohl. Vždyť vyloženě řekl, že mě hledal. Hledal jsem tě od začátku Her. Doufal jsem, že budeš ještě živá.
A co myslel tím Ty o mně vážně nic nevíš? Měla bych? Vyznělo to, jako bychom se dřív znali - ale to bylo vyloučené. Každý jsme z jiného kraje. V životě jsem ho neviděla.
V tu chvíli se Arsen vrátil do jeskyně.
"Vzduch je čistý." oddechnul si a posadil se naproti mě. "Nikde nikdo."
Upřeně jsem mu koukala do očí a pak sklopila pohled na zem. Teprve teď jsem si všimla svých obvázaných paží. Byly perfektně zavázané, ani mě nebolely. "Páni. Kde ses to naučil?"
"Základní vzdělání." pokrčil rameny.
"Nevím.. nemůžu vyjádřit, jak jsem ti vděčná." prohrábla jsem si vlasy a usmála jsem se. "Bez tebe bych už možná byla mrtvá. Zemřela bych na dehydrataci nebo nedostatek jídla.. cokoli. Nevím, proč jsi to udělal, ale nikdy ti to nebudu schopná splatit."
Arsen se jen pousmál. "Mám proto důvod."
"Ale jaký?"
Upřel na mě pohled. "Nepamatuješ si na mě? Nepřijdu ti povědomý, nepřipomínám ti někoho?"
"Ne, proč? Co se děje? My.. my už se někdy viděli?"
"Neviděli." Arsen zabodl prst do jemného poprašku hlíny na zemi jeskyně a začal tam kreslit čmáranice.
"Ty mě znáš?"
"Jen z fotek."
"Nerozumím."
