Chci se vám omluvit, že jsem do příběhu strčila Effie, i když vlastně v osmém kraji nemá co dělat - ale ona je tak originální, že se prostě nedá nahradit :)
Mírotvorci mě odvedou do malé místnosti s křesílky a čalouněnými stěnami. Prý abych se mohla rozloučit. Když se za mírotvorci zavřou dveře, chvíli jen tak stojím a zatínám pěsti. Jsem v šoku, mám pocit že je to jenom hodně špatná noční můra.
Za chvíli se dveře rozletí a najednou jsem ve víru vlasů, paží a slz. Ze všech stran mě objímá tatínek, maminka, která má na hrudi šátek s Calebem a Rowen. Asi minutu takhle stojíme, vzájemně se objimáme a pláčeme a já si jenom pomyslím... Já je nechci opustit. Já nechci umřít.
"Sophie." Máma si otře slzy a popotáhne. Oči má opuchlé od pláče a mě je jí strašně líto. Mrzí mě, že se kvůli mě tak trápí.
Táta obejme mámu kolem ramen, a oba se na mě dívají. Rowen stojí mezi námi a drží mě za ruku.
"Pamatuju si, když jste se narodili." řekne táta. Silnými pažemi objímá maminku a ta se o něho opírá jako o její jediný záchytný bod. "Bez sebe jste nedali ani ránu."
"Chci Willa vidět." šeptnu.
"30 sekund!" zařve mírotvorce u dveří.
"Ne." vzlykne máma.
"Poslouchej, Sophie." Rowen si mě obrátí k sobě. "Kdybys byla v aréně sama, řekl bych ti - vyhraj. Vyhraj a zabíjej za každou cenu, snaž se vrátit domů. Ale teď... nevím, co mám dělat. Co ti mám říct, když se stalo tohle."
"Nedokážu to. Nepřežiju ani sekundu." zavrtím hlavou a po tváři se mi koulí slzy.
"Spojte se, ano? A... kdyby to náhodou Will... nezvládl, tak se snaž přežít. Za každou cenu se musí jeden z vás vrátit domů."
Divoce kroutím hlavou. Pak se zarazím. "Už jste byli za Willem?"
"Teprve tam půjdeme."
Najednou si uvědomím, že tam byl celou tu dobu sám, a je mi ze sebe nanic.
"Čas vypršel." prohlásí nemilosrdně mírotvorce.
"Mami!" vzlyknu a natáhnu po matce, ale mírotvorce začne mojí rodinu táhnout ke dveřím. Maminka brečí, řve a snaží se dostat ke mně, ale mírotvorce jí to nedovolí.
"Sophie." vykřikne táta.
"Mám vás ráda!" vyhrknu, přesně když mírotvorce za mojí rodinou zavře dveře.
Najednou se mi podlomí kolena a já spadnu na zem. Bezmocně se schoulím do klubíčka a rozvlykám se. Už to nedokážu vydržet ani minutu, pustím všechno ven a úplně se zhroutím. Slzy nedokážu vůbec zadržet a s každým vzlykem jako by se mi do hrudi hloubila větší a větší díra. Říkám si, kdy mi slzy dojdou, ale asi se tak nikdy nestane.
Už svojí rodinu nikdy neuvidím.
