Dosáhli jsme 1,13K zhlédnutí a 113 votes! To je šílený!!! Strašně moc vám děkuju!
Stojím jsem ve výtahu. Po pravé straně Will. Po levé Cecelia. A přede mnou se rozprostře ohromné tréninkové centrum, plné zbraní, ringů, cvičných prostředí a... splátců. Postávají sami nebo po dvou, vypadají odhodlaně a natěšeně. Jako že je jim to úplně jedno. Jak jsem asi vypadala já? Srdce mi buší, celá se třesu a motá se mi hlava. Byla jsem tu nejslabší.
"Dál už nemůžu." Cecelia se ode mne odvrátí a pohladí mě po zádech. "Trénink probíhá bez mentorů. Neboj, někdo si vás vezme na starosti."
Polknu a kývnu. Will udělá jeden roztřesený krok vpřed a já ho následuju. Výtah se za námi zavře a rozjede se nahorů.
"Přistupte." Na kraj nejbližšího ringu se vyhoupne mladý svalnatý muž. Má stejné pružné oblečení jako my všichni, ale rukávy mu končí na bicepsech, takže jsou vidět jeho barevná tetování, která se mu táhnou po celé paži. Jeho tělo je prakticky jeden velký svazek svalů. V pohledné tváři mu sedí tmavé černé oči a k ramenou se mu snáší blonďaté vlny, měkké a od pohledu hebké. Zvláštní kombinace.
"Trénink se dělí na dva." Muž zvedne ruku a ukáže nám dva prsty. Má silný kapitolský přízvuk. "Povinný a nepovinný. Jak už jste asi z názvu pochopili, na povinný docházet musíte. Zbytek je na vás."
Muž seskočí z ringu. "U každého stanoviště je asistent - pomůže vám s tím, co dané stanoviště nabízí. Po stanovištích si choďte jak chcete. Je přísně zakázáno bojovat mezi sebou. Na to máte asistenty."
Pak začne vyjmenovávat jednotlivá stanoviště a já na chvíli vypne. Využiju jsem té chvíle, abych se podívala na ostatní splátce. Většina z nich byla vychrtlá, ale vysoká a zřejmě mnohem silnější než já. Přede mnou stojí dívka o hlavu vyšší než já, s vyrýsovanými pažemi a stehny. K pasu jí visí dlouhý a mohutný zrzavý cop. Ucítí na mě svůj pohled a otočí se. Pak se na mě posměšně ušklíbe. Je krásná... ale budila ve mě hrůzu.
"Dobře, nějaké otázky?" Svalovec si založí ruce v bok. "Prosím. Je to vaše. Volná zábava."
Splátci se začnou trousit k jednotlivým stanovišťím, až tam zůstaneme jen my dva s Willem. "Kam půjdeme?" zeptá se mě šeptem. Pokynu mu směrem ke stanovišti lukostřelby. Nevěděla jsem, jestli je povoleno trénovat ve dvojici, ale my to rozhodně hodlali dělat.
"Ta zrzka je hrozivá." špitnu Willovi do ucha. Téměř neznatelně přikývl.
"Všichni Jedničky a Dvojky jsou hroziví. Prý se na Hry připravují celý život. Mají speciální školy."
"To je šílený." zhrozím se. "Proč by do Her někdo chtěl?"
"Jestli to vyhrají, budou slavní. Slavní a bohatí. To je na tom asi tak láká."
Dorazíme ke stanovišti. Asistentka se nás snaží naučit jak střílet, z jakého úhlu, kdy jo a kdy ne, a tak. A já po půl hodině zjistím, že lukostřelba asi nebude moje nejsilnější parketa. Stejně skončím i v pěstním souboji, boji s meči, sekerami a všelijakými zbraněmi. Nezbýva mi než bojování nechat. Vyzkouším si horolezeckou stěnu, což mi jde. Bez pomoci vylezu až nahorů do 20 metrů. Lezení po laně je však stejně hrozné jako souboje a moc bylinek nerozeznám. Ruční práce si schovávám na konec.
"Cítím se úplně neschopnej." řekne mi Will, když stojíme u vrhání nožů. V ruce jeden potěžkává a pomalu jim otáčí.
"Nápodobně." vezmu si ze stolu taky jeden nůž a poklesne mi ruka. Všechny ty kudly jsou těžké. A to jsem si ještě vzala jeden z menších. Postavím se deset metrů před terč a nakročím si. Stejně jako luk a šíp, meče a sekery je ten nůž hrozně těžký. Stěží ho udržím v ruce, natož jím ještě házet.
Will se rozkročí a soustředěně se zadívá na terč. Pak se napřáhne a se vší silou vrhne nůž. Ten se vzduchu chvíli otáčí a pak se zabodne do terče. Pět centimetrů od středu.
"Wille!" vydechnu šokovaně. Will je z toho stejně překvapený jako já. Po chvíli se mu koutky úst stočí vzhůru.
"Aspoň něco." podotkne.
"Zkus to znovu!" kvíknu. Will to tedy udělá a nůž se zabodne přesně na kraj středu. Tiše zavýskne. Jak se to mohl tak rychle naučit? Otočím se k terči a taky to zkusím. Můj nůž se odrazí od samého okraje terče a se řinčením spadne na zem. Za mnou se ozve smích. Zrudnu.
"Půjdu.. někam jinam." pohladím Willa po paži a nechám ho tam. Mlčky procházím centrem. Míjím boxovací ringy, běhací okruhy, stoly plné zbraní a pak se zastavím. Stojím před stanovištěm hodu s oštěpem. Přistoupím a jeden oštěp uchopím. Je ze dřeva, krásně hladký a čepel je vyřezaná do ostré špičky. A navíc, je lehký. Jako pírko. Chvíli si s oštěpem pohrávám, otáčím si jím v ruce a pak se postavím před terč. Oštěp jako by mi přilnul k ruce. Lehce se mi s ním manipuluje, je to jako bych to už dávno uměla.
Napřímím se a hodím.
Oštěp letí vzduchem, prorazí ho a zdánlivě lehce se zabodne do terče. Asi 8 centimetrů od středu. Potlačím radostné zavýsknutí a hodím znovu. O pět oštěpů později se dostávám o dost blíž ke středu. Nejradši bych dál házela, ale nechci svůj nově objevený talent dávat moc najevo. Proto letmo pohladím všechny ty krásné oštěpy a jdu o stanoviště dál.
Tam se učí smyčky. Uzly, pasti a jak splétat sítě. Okamžitě si to oblíbím a za chvíli už splétám ty nejsložitější uzly. A v tu chvíli si všimnu jeho.
Stojí tam, černé vlasy mu padají do zelených očí. Je stejně hubený jako všichni, ale vypadá dobře živený. V jedné ruce svírá dýku a druhou má svěšenou podél těla. Může mu být asi šestnáct. Není nijak hezký, ale je mi od pohledu sympatický. Nenápadně se pousměje a když mu úsměv opětuju, oči se mu rozsvítí.
Nevím, co si o něm mám myslet.
