Od teď se budu snažit vydávat díly každé úterý :) Protože ale budu příští týden pryč, vydávám díl už teď. Hezké počtení!
Vyjedeme s Willem výtahem nahorů a ocitneme se přímo před zraky všech.
"Jak to šlo?" Effie k nám přijde a obejme nás, takže oba zaboříme obličeje do její paruky. Nadechnu se její silné květinové vůně a bezděky se rozkašlu.
"Skvěle." podotknu a nenápadně se vymaním z jejího sevření.
"Našli jste si přátele?" řekne Cecelia, když se vedle ní posadím na pohovku.
"To ani ne." zasměju se, ale vzpomenu si na toho kluka. Do konce tréninku ze mě nespustil oči. Mělo by mi to být nepříjemné, ale nebylo. Nechtěně se mi zvedly koutky úst. Vypadal jako... zamilovaný.
Je to tvůj soupeř, napomenu se v duchu a rázně utnu všechny myšlenky na něj.
"Našla jsi něco, co ti jde?"
Zhluboka se nadechnu. "Oštěpy. Umím házet s oštěpy. Nikdy by mě to nenapadlo, ale umím házet s oštěpy."
"Výborně," Cecelii se zableskne v očích. "Odteď se snaž jimi moc neházet, ano? Dál zkoušej jiné disciplíny, párkrát si oštěpy hoď, ale nepřežeň to. Nechceme, aby to ostatní věděli."
"Dobře."
"A máš štěstí. Oštěpy se dají snadno vyrobit. Stačí ti klacek, kámen a kousek provázku."
"Za chvíli budeme večeřet," tleskne nadšeně Effie. "Proč se nejdete do pokoje převléct?"
***
Když dorazím do jídelny, sedí tam Will s Woofem s hlavami u sebe. Woof něco tlumeně říká a Will pokyvuje hlavou a tu a tam něco odpoví. Stůl už je prostřený a zřejmě se čeká jen na Cecelii. Effie sedí v čele stolu a netrpělivě poťukává nehty do desky stolu.
"Sophie, posaď se. Večeře začne za chvíli." zašvitoří a poupraví si paruku.
Posadím se před Willa. "Co tu probíráte?" zeptám jsem se zvědavě. Will se odvrátí od Woofa a zrudne.
"Nic, my jen... nic. To není důležité." zakoktá a zaboří pohled do talíře.
Tázavě zvednu obočí. "Děje se něco?"
"Ne, nic." sepne ruce na stole a semkne rty. Jedna kudrna mu spadne do čela. Chvíli na něj koukám, ale zřejmě už nehodlá nic říct.
"Promiňte za zpoždění." Do jídelny přijde Cecelia a posadí se vedle mně. Pohladí mě po vlasech. "Za boha jsem nemohla najít tuhle modrou košili."
"Tak můžeme jíst." Effie nadšeně tleskne rukama v rukavicích a avoxové, kteří stojí podél zdí, začnou podávat jídlo. Nejdříve dýňová polévka, pak maso s dušenou zeleninou a hranolky a jako sladká tečka tiramisu. Ostatní se při večeři baví, ale já jsem myšlenkami jinde. Zatímco lžičkou uždibuje dezert, přemýšlím o Willovi. Od té doby, co tu jsme, se chová divně. Jistě, za našich podmínek to není moc překvapivé, ale i tak. Je najednou strašně odtažitý.
Dojím poslední sousto tiramisu. Dám ubrousek z klína zpátky na stůl a rázně se zvednu. Nemůžu se dočkat, až budu v posteli. Ještě než odejdu, slyším, jak se někdo omluví od stolu stejně jako já a následuje mě.
Will mě dožene na chodbě. "Sophie." chytí mě za ruku a postaví se přede mně. Vycuknu se mu. "Co se děje?"
"Co se děje s tebou, Wille?" vydechnu nevěřícně.
"Co máš na mysli?" zavrtí nechápavě hlavou.
"Chováš se divně. Kdysi jsme si byli blízcí. Ale teď.. pomalu se mnou ani nemluvíš."
"Já..." zamumlá a zavře pusu. Obejdu ho a jdu směrem k mému pokoji. S rukou na klice se ale zastavím.
"O čem jste to mluvili, Wille?" zašeptám.
Will přejde těch pár kroků ke mně a bezmocně plácne dlaněmi o boky.
"O strategii."
"A co na tom je tak tajného?" odvrátím se od dveří a založím ruce v bok.
"Sophie, asi to nechápeš." Will zatne čelist. "Za pár dní budeme spolu v aréně. Vlastně ne spolu - proti sobě. Budeme soupeři. A soupeři spolu neprobírají taktiky na zabijení ostatních. Obzvlášť ne, když jednu tu taktiku možná použiju na tebe." Jeho hlas je ledový a úsečný.
Chvíli tu jen stojím a odmítám věřit tomu, co mi Will právě řekl. Každé slovo jako by byl jeden z nožů, se kterými umí tak dobře vrhat. Nemůžu tomu uvěřit. Je tak... tak... chladný. Jako by pro něj naše pouto nic neznamenalo. Bezděky mi vytrysknou slzy z očí.
"Řekni mi, žes to tak nemyslel." řeknu polohlasem. Samotnou mě překvapí, jak žalostně můj hlas zní.
"Myslel." Do očí mu zase spadne ta neposedná kudrlina. Oči má jako dvě černé perly, kterými si mě ledově měří. Najednou působí tak cize. V prsou se mi zvedne vlna hněvu a smutku.
"Ty parchante." vyštěknu a jeho obličej se mi rozmaže pod clonou slz. "Co se to s tebou stalo? Co jsi udělal s mým dvojčetem?"
"So-"
"Neříkej mi Sophie!" zařvu z plných plic. Je mi úplně jedno, že by mě někdo mohl slyšet. Po tvářích mi tečou slzy. "Zkus ke mně ještě někdy přijít. Zkus ještě jednou říct moje jméno! Jestli se mě ještě někdy dotkneš, přísahám, že tě zmrzačím do konce života!"
Najednou mám nehoráznou chuť mu co nejvíc ublížit. "Nejsi jediný, kdo našel zbraň na kterou má talent. Jednou na mě něco zkus, a probodnu tě." zasyčím mu do obličeje.
Nevěřícně stojí opodál. Ledový výraz mu trochu změkne. Zřejmě je ze mě překvapený. To já taky. Otevřu dveře do pokoje, ale na poslední chvíli se ještě otočím.
"Narodili jsme se spolu. Vyrůstali jsme spolu. Člověk by řekl, že spolu budeme držet navěky. Nejlepší přátelé navždycky, co?" hlas se mi třese pláčem. "Je zajímavý, jak rychle na to někdo dokáže zapomenout."
Zabouchnu za sebou dveře.
Svezu se po dveřích do sedu a zhroutím se. Totálně. Tohle je ještě horší než rozloučení s rodinou. Will pro mě byl vždy oporou, mohli jsme se na sebe spolehnout. Dokud jsem měla Willa, bylo vše dobré. Ale teď jsem přišla i o něho. A bolí to. Srdce mám obalené ledovou krustou, která silně štípe a pálí. Zavzlykám do dlaní.
Nedokážu se s tou zradou vyrovnat.
Teď už mi na ničem nezáleží.
