Vzbudila jsem se bolestí.
Otevřela jsem oči a zamžourala na okolní svět. Slunce mi zářilo přímo do očí. Teda, do oka. Tupá bolest nad levým obočím mě nutila levé oko zavírat. Ruce jsem měla nějak zkroucené okolo těla a levý kotník mi pulzoval bolestí. Vlasy jsem měla rozhozené všude kolem sebe, už dávno se uvolnily ze dvou copů. Hrdlo a ústa jsem měla suché jako troud a rty úplně popraskané. Ležela jsem v malé jeskyňce a nad sebou jsem měla prostor asi pět centimetrů.
Přísahám, že se mi chtělo umřít.
Kdybych tehdy prostě zavřela oči a najednou zemřela, byla bych šťastná. Ušetřila bych si hodně starostí, smutku a strachu. Ostatní by našli zuboženou mrtvolu v nizoučkém výklenku a stala bych se jen další z mrtvých splátců, co neprávem přišli o život. Ale byla bych v klidu a v pokoji.
Škoda, že ta chvíle nepřišla. Po pár minutách, ignorující bolest a snažící se umřít jsem přece jenom otevřela oči, a rozhodla se ještě chvíli žít. Opatrně jsem pokrčila pravou nohu a pomalu se začala sápat z výklenku. Zapřela jsem se rukama a sykla bolestí, když se mi kamínky zaryly do odřených dlaní. S obtížemi jsem vytáhla tělo ven a vyčerpaně klesla na zem. Ve slunečním světle jsem konečně viděla moje tělo.
Bylo mi na zvracení. Dlaně jsem odřené do krve, na pažích se mi odlupovala sedřená kůže. I když jsem předtím měla větrovku, na několika místech se roztrhala a viselo na mě jen pár cárů. Opatrně jsem zbytky své bundy stáhla dolů a odložila je na vedle sebe. Na pravé paži jsem měla ohromnou sedřeninu, hlubokou a krvácející.
A pak tu byl můj kotník. Nohy jsem měla uvězněné v pohorkách, takže jsem si je sundala. Když jsem si jí sundavala z levé nohy, málem jsem křičela bolestí. Odhodila jsem ponožky, vyhrnula si nohavici a zhrozila se. Můj levý kotník byl asi dvakrát větší, modro fialový a oteklý. Nemohla jsem na ní vůbec došlápnout.
Uchopila jsem do ruky zbytky mé bundy a s vypětím všech sil odtrhla jeden silný cár. Kotník jsem si pevně obvázala, aby se co nejmíň hýbal a opatrně ho strčila zpět do boty. Pořád mi prudce pulzoval, ale už to bylo lepší. Bundu jsem roztrhala na cáry jako provizorní obvazy a strčila si je do kapes.
A co teď?
Měla jsem neuvěřitelnou žízeň. Ústa jsem měla úplně vysušené, rty popraskané - ani jsem si nepamatovala dobu, kdy jsem naposledy pila. Do toho mi hlasitě zakručel žaludek. Rozhlédla jsem se, jestli tu někde něco neroste - to bylo hodně naivní. Všude okolo mě byla skála, kameny a suchá tráva plná prachu. Klidně bych jí snědla, ale od hladu by mi to asi moc nepomohlo.
Chtěla jsem se postavit a při tom jsem omylem šáhla na něco studeného a lepkavého. Zrzčina sekera. Byla celá pokrytá krví, měla jsem ji na prstech - znechuceně jsem začala prsty otírat o zem. Momentálně to byla moje jediná zbraň. A i když jsem neměla ponětí, co s ní mám dělat, rozhodla jsem se jí nechat.
A tak jsem se postavila (na jednu nohu), shrábla vlasy z obličeje, vzala do rukou sekeru a sebrala odvahu. Musela jsem jít. Hledat vodu, jídlo, cokoli - nemohla jsem tam jen sedět, hladová a dehydrovaná. Slunce pařilo více než předtím, zákruty se mi zdály nějak ostřejší a kameny vyšší. Ze sekery se mi udělaly na rukou mozoly. Celou dobu jsem hledala jakýkoli náznak vody - potůček, jezírko, cokoli. Marně. Ani zvířata tu nebyly.
Po hodině neustálého belhání a hledání jsem byla úplně vyčerpaná. Zklamaně jsem si kecla na zem a složila hlavu do dlaní. Nejspíš bych se rozbrečela, kdybych ještě měla v těle nějakou vodu. Jen jsem držela obličej v dlaních a naprázdno vzlykala. Myslela jsem na Willa. Žije ještě? Našel si vodu a jídlo? Myslí taky na mě?
V tom naproti mě zapraskalo křoví.
Byl to nepatrný zvuk, ale v místním tichu byl jako výstřel. Bleskově jsem otevřela oči a postavila se. Před sebou jsem rozeznala něčí siluetu a instinktivně pozvedla sekeru. Někdo se ukrýval v křoví, klečel a choulil se, nejspíš abych ho neviděla. Ale já zřetelně viděla mírně odstávající uši, rozcuchané chlapecké vlasy a těžké pohorky.
"Vyjdi ven." zavrčela jsem najednou, skoro bezděky. Byla jsem zraněná a bez šance, ale jedna moje stránka chtěla příchozího rozsekat na kousky.
"Hej, hej." Dotyčný se mě snažil ukonejšit. Viděla jsem, jak natáhl nohu a vyšvihl se ven. Napřímila jsem se a spatřila Arsena, jak si prohrabuje vlasy a staví se přede mne.
Vypadal až neuvěřitelně v pořádku. Na pravé tváři měl šrám, ale to bylo tak všechno. Oblečení měl téměř nedotknuté, relativně čisté a neroztrhané, za opaskem z provazu měl zastrčené zbraně. Zelenýma očima se díval do těch mých.
Sevřela jsem sekeru, až mi zbělely klouby.
"Sophie." vydechl. "Vypadáš hůř než jsem myslel."
"Chceš mě dorazit?" vyhrkla jsem. "Fajn. Já už dál nemůžu. Tak mě prostě zabij, udělej to rychle."
"Co? Ne, nepřišel jsem tě dorazit." pousmál se. "Hledám tě od začátku Her. Doufal jsem, že budeš ještě živá."
Zamračila jsem se.
"Polož tu sekeru."
"Ne."
"Já ti nechci ublížit." řekl s mírně svraštělým obočím.
"Nevěřím ti." pronesla jsem jedovatě. Vytáhl si z opasku zbraně a jednu po druhé je upustil na zem. Dýka. Krátký vysouvací nůž. Další dýka. Luk a šíp. "Chci se s tebou spojit!" pronesl zoufale.
"Nesmysl. Nic neumím, jsem na pokraji smrti, nejsem pro tebe výhodná." řekla jsem a uvědomila si, že se mi třese hlas. "Proč bys mě chtěl jako spojence?"
"Jenom polož tu sekeru." Když to řekl, vypadal, jako by si to vážně přál. Jako by mu na tom vážně záleželo. Stáhl si z ramen batoh. "Jak dlouho jsi nepila? Mám vodu!" Na důkaz svých slov vytáhl z tašky láhev s vodou. Nikdy jsem tak netoužila po vodě. Olízla jsem si suché rty a nasucho polkla.
Najednou mě přepadla únava. Toužila jsem se napít a najíst, lehnout si do postele a zůstat tak navždy. Byla jsem vyčerpaná. Už jsem nechtěla dál bojovat, chtěla jsem to prostě všechno skončit.
"Odlož tu sekeru a promluvíme si. Dám ti napít a najíst, vyčistíme ti rány. No tak."
"Já ti nevěřím." zašeptala jsem, ale sekeru jsem proti své vůli spustila dolů. Ruce jsem únavou skoro necítila.
"Nechci ti nic udělat. Přísahám." Arsen ke mně natáhl ruku. Měl štíhlé prsty a dlaně pokryté mozoly. "Já ti pomůžu."
Viděla jsem svou ruku, jak se zvedá a svírá tu Arsenovu.
Pak už si jen pamatuji, jak si Arsen sesbíral zbraně, jemně mi vzal sekeru a přehodil si mou paži přes rameno. Táhl mě z toho místa pryč a zatímco jsem klimbala v polospánku a roboticky kladla jednu nohu přes druhou, dovedl mě do jakési skrýše. Opravdová jeskyně. Měl tu dvě láhve s vodou, tři pytlíčky sušeného masa a... spacák? Odložil batoh, položil mě na zem a podal mi jednu láhev.
"No tak, Sophie. Pij." pobídl mě, když jsem jen nepřítomně láhev držela. Pomalu jsem jí přiložila k ústům a dala si plný lok. Byla to extáze. Věděla jsem, že mám šetřit, ale nemohla jsem od ní odlepit ústa, než byla půlka láhve pryč. Arsen se pobaveně usmíval.
"Lehni si." udělala jsem to a Arsen mi pomalu vyhrnul levou nohavici. Stáhl mi botu dolů a položil si můj kotník do klína. Byla jsem mimo, nemohla jsem udržet oči otevřené, takže jsem jen cítila, jak mi kotník odvazuje, něčím ho potírá a pak ho zpět obvazuje něčím pevnějším a pružnějším.
Pak jsem upadla do polospánku. Cítila jsem, jak mi čistí rány na pažích a opatrně mi poťupává ránu na čele. Pootevřela jsem oči a viděla jsem, jak se nade mnou sklání a s něžným výrazem v očích mě hladí po tváři. "Spi." zašeptal pomalu. A já ho poslechla.
