Chci se vám strašně omluvit, že tak dlouho nebyla další kapitola. Doufám, že jste si užili Vánoce a zároveň vám neuvěřitelně děkuju, protože jsme dosáhli 299 shlédnutí!!! Nevím, jak vám poděkovat, jste všichni úžasní :3 Snad si užijete tuto kapitolu!
Jsme v Kapitolu. Ohromeně vstanu a s Willem po boku dojdu k oknu. Vypadá to tu jako v 1.kraji, ale tak pětkrát znásobené. Všechno se třpytí, leskne, září nebo bliká. Všechno je tak impozantní, velkolepé, gigantické vily mají gigantické zahrady s giganticky drahými doplňky a giganticky vyzdobenými lidmi. Je toho až moc.
Rychle vletím do pokoje, abych si sbalila věci, ale zjistím, že už tam stojí vysoká mlčenlivá dívka s hodně krátkými vlasy a v ruce svírá moje bílé šaty. Beze slova mi je podá, a já se na ní vděčně usměju. Za ten den a půl se mnou neprohodila ani slovo.
Zvláštní.
Effie nás s Willem vyvede z vlaku a obklopeni mírotvorci vyjdeme ven. Čekají tam na nás davy lidí, kteří křičí naše jména a natahují ruce, aby si na nás šáhli. Přitisknu se k Willovi, abych se vyhnula desítkám dlouhých nalakovaných prstů a jdu rychlým krokem pryč.
Vejdeme do velké haly, kde na mě už čeká můj přípravný tým. Jedna zakrnělá blondýnka, která vypadá jako čivava, a dva identicky vypadající muži se zlatými vlasy.
"Sophie, to jsou Uma, Iolos a Vaios." představí nás Effie. Uma mě beze slova hrubě čapne za paži a odtáhne mě do mírně oddělené komůrky s lůžkem, něčím jako pojízdnou sprchou a stovky lahviček a sprejů. Na tak malou holku má vážně sílu. Ty tři mě rychle svléknou z trika a kalhot, a v tu chvíli jsem vážně ráda, že jsem své bílé šaty svěřila Cecelii. Stojím před nimi úplně nahá, ale jim je to očividně jedno. Položí mě na lůžko a začnou mě holit a potírat všemožnými krémy. Iolos mi holí nohy a Vaios zase ruce. Soudě jejich jmen, andělského vzhledu a povzneseného, zamyšleného pohledu usuzuji, že jejich rodiče měli zálibu v řecké mytologii. Tu mám náhodou moc ráda. Zacházejí se mnou docela jemně, dokonce se na mě občas usmějí.
Uma se mi sklání nad obličejem a hrubě mi vytrhává obočí a nepatrné chloupky nad horním rtem. Strašně to bolí, celý obličej mi hoří. Mám ale možnost si jí zblízka prohlédnout. Má úplně světlé, skoro bílé, rovné vlasy a zářivě modré oči. Ty má obtáhlé zářivě žlutou tužkou a od víček až k obočí má namalovaný duhový barevný přechod. Obočí má snad úplně vytrhané a dlouhé černé řasy má na konci ozdobené titěrnými stříbrnými hvězdičkami. Tváře má potřené růžovou a rty zářivě oranžovou rtěnkou. Když odmyslím ten makeup, je docela hezká. Asi by jí to ale víc slušelo, kdyby se tak nemračila.
Když je Uma konečně spokojená s tvarem mého obočí, přesune se k mým vlasům. Hrubě mi rozplete copy, dřív, než ji stihnu zarazit. Po chvíli přestanu počítat přípravky, které mi na vlasy dává a pouze vnímám její prsty. Na chvíli jsem zase u nás doma před zrcadlem, s maminkou.
Asi po dvou hodinách mytí, holení, stříhání a upravování jsem konečně hotová. Dovedou mě do malé místnosti s dalším lůžkem, křeslem a zrcadlem. Prý tam přijde má stylistka. Jakmile se za nimi zavřou dveře, posadím se na lůžko a nervózně rozkývám nohy. Mezitím zachytím svůj odraz v zrcadle. Skoro se nepoznávám. Vlasy mám rozčesané, lesklé a hebké, měkce se mi snášejí na ramena, a obličej mám tak nějak... holý. Sáhnu si na holeň. Je zvláštní mít tak hladkou a holou kůži.
Dveře se najednou otevřou a do místnosti vejde asi dvacetiletá žena. Má dlouhé černé vlasy s blonďatými pramínky, sepnuté do ohonu a je štíhlá a vysoká. Chodí po vysokých rockerských podpatcích a na sobě má jen koženou vestu a krátké černé šortky. Poznala bych, že je z Kapitolu, ale není tak typicky kapitolská jako ostatní.
"Jsem Emmica." představí se nepatrným asijským přízvukem a natáhne ke mně ruku se zlatě nalakovanými prsty. Má hodně silný stisk. "A ty jsi Sophie. Mám za úkol tě připravit na přehlídku splátců. A jak vidím... s tímhle se dá pracovat." Neřekne to pohrdavě ani urážlivě, jen to konstatuje.
"O tvém kostýmu jsem už přemýšlela." pokračuje, aniž by mě nechala něco říct. Zpod paže vytáhne černý notes a ukáže mi stránku plnou chaotických nákresů. "Jsi z Osmého kraje, tedy textil. Bude to... rozevláté... hodně látek... jsi štíhlá, takže půjde..." mluví, jako by nedokončovala věty a říkala nahlas to, co jí běhá hlavou. Otočí se, sedne si do křesla a začne črtat. Je duchem mimo, zasněná a svou výstředností je mi docela sympatická.
Za hodiny je můj kostým hotový a stojím na nízkém podstavci. Na sobě mám šaty z lehké šedé bavlny. Vršek je jako tílko, bez jakýchkoli ozdob. V pase je předěl, a odtud visí sukně do tvaru A ze stejné látky. Ovšem, z pasu také visí různobarevné proužky lesklé a hladké látky, které se pod světlem blýskají. Když se zatočím, blikám do všech koutu místnosti. Jsou to ty nejkrásnější šaty, které jsem kdy viděla. Vlasy mi rozpustí, pročešou a zapletou mi do nich proužky stejné lesklé látky, na nohy pouze šedé balerínky. Uma mě celou dobu líčí, ale naštěstí to moc nepřehání - nejdřív mi zakreje hluboké stíny pod očima, pak mi na víčka nanese krémové stříbrné stíny, umělé řasy a na rty broskvově růžovou rtěnku.
Will má na sobě obdobu toho, co já - bílé triko a kalhoty ze stejné blýskavé látky. Když nastoupíme do našeho povozu s krásnými bělouši, všimnu si, že je stejně vymydlený jako já. Oholili mu lehké strniště, zastřihli vlasy a nejspíš ho i trochu nalíčili, protože vypadá neuvěřitelně energicky a svěže. Ostatních splátců si moc nevšímám. Chytím Willa za ruku a zhluboka se nadechnu. Opodál stojí Emmica a povzbudivě se usmívá. Beru to tak, že je s naším vzhledem spokojená.
Pak dá žena u dveří pokyn a koně se automaticky rozjedou vpřed. Za pár vteřin mě všichni v Panemu uvidí jako splátkyni z Osmého kraje. Když nás bělouši vyvezou z velké haly otevřenými vraty, zatajím dech.
Doufám, že se dnešní KAPITOLa (:D) líbila, budu ráda za každý vote a komentář :) Do konce roku bohužel už nejspíš nic nevydám, proto vám všem přeju Šťastný nový rok 2015 a kéž vás všechny vždy provází štěstěna! :)
