Králové školy

Kapitola 55: Propletené prsty

Byla hluboká noc, když se dívčiným pokojem ozvalo vyzvánění mobilního telefonu. Unavené oči, barvy nebe těsně před bouřkou, se odtrhly od obrazovky, na níž byly více než hodinu upřené kvůli prezentaci, která musela být dokončena během následujících třech dnů. Jen co přejely po displeji mobilního telefonu, na nemž se ukázalo jméno volajícího, srdce jejich majitelky začalo tlouct o poznání rychleji. Se zatajeným dechem hovor přijala.

„Ano?"

V hlavě mladíka běželo tisíc myšlenek. Čekání se zdálo nekonečně dlouhé, ačkoli od ukončení hovoru neuběhlo více než půl minuty. Když se před ním konečně otevřela brána vedoucí na pozemky rodiny Robertsových, neváhal a vydal se po příjezdové cestě, po níž mu vstříc kráčela brunetka v županu, zpod kterého za chůze vykukovaly světlé pyžamové kraťasy.

„Jsi v pořádku?" optala se starostlivě, když se zastavili necelé dva metry od sebe. Byla to právě Victoria, kdo onu vzdálenost zkrátil, když se dvěmi dlouhými kroky ocitla těsně před ním a pravou ruku natáhla k jeho, na první pohled oteklé, tvářo.

Všechny ty myšlenky, jež mu proudily hlavou, zatímco čekal na otevření brány, se začaly rozplývat v momentě, kdy pohlédl do jejích šedých, rozbouřených očí, až zůstala jen jedna jediná. „Potřebuju tě."

Ve chvíli, kdy seděli vedle sebe na okraji její postele, uvědomila si, jak prázdná skutečně poslední dny byla. Po příchodu do cizího města, nástupu na novou školu a vším tím zmatkem kolem, se stal Joshua Reid jedním z pilířů, díky kterým se jí podařilo vybudovat si nový život na místě, které si na začátku přála nenávidět, s lidmi, které neznala. Nebýt jeho, trvalo by jí zvykání si déle. Jistě, nebylo to jen o něm. Měla kolem sebe mnoho lidí, díky kterým cítila, že doopravdy žije. Pocítila by ztrátu každého z nich. Jen ne v takovém rozsahu, protože ačkoli si ke každému ze svých přátel vybudovala silný vztah, z žádným neměla takové pouto jako s mladíkem, který nyní seděl po jejím boku a zoufale se snažil zadržet slzy.

„Nemůžu..." dostal ze sebe s obtížemi. „Nemůžu ho ztratit."

Netušila, jaké to bylo. Před bratry Robertsovými nikdy nepoznala, jak blízcí si někteří sourozenci mohou být. Při pohledu na stav, v němž se Josh právě nacházel, odhadovala, že mu na jeho starším bratrovi záleželo minimálně tak, jako Masonovi na Benovi s Deanem. Joshua nebyl typ člověka, který by o své rodině mluvil často, a tak o Declanovi věděla naprosté minimum. Kromě toho, že už s Joshem a jeho rodiči nežil pod jednou střechou, byla schopna vzpomenout si pouze na to, že měl být o sedm let starší než jeho mladší bratr.

Jak měl Joshua ve zvyku, nesdělil jí žádné velké detaily ani nyní. Mezi nucenými, těžkými nádechy jí svěřil pouze to, že měl autonehodu a právě se ve vážném stavu nacházel v nemocnici, a že jemu a jeho rodině nezbývalo nic jiného než čekat. Čekat, zda svůj boj vyhraje nebo je opustí.

S těžkým srdcem otřela mladíkovi z tváře první slzu, jež unikla i přes jeho zoufalou snahu ji zadržet.

„Omlouvám se, že jsem nebyl dost dobrý. Ale snažil jsem se."

„Joshi," zašeptala, netušíc, co jeho slova měla znamenat.

„Když... Když se táta vztekal a ch-chtěl ho vydědit... Měl jsem se ho zastat. Měl jsem..." slzy z jeho očí se nyní valily jedna za druhou. Už více neměl sílu s nimi bojovat.

Viděla to. Viděla, jak moc zranitelný byl. Jak moc ho bolely nejen události posledních hodin, ale i ty, jež už existovaly pouze ve vzpomínkách. I tak ale dokázaly napáchat velkou spoušť.