Králové školy

Kapitola 61: Samé překvapení

S koncem měsíce dubna přišel i den, na který připadaly narozeniny jednoho z bratrů Robertsových. Právě z onoho důvodu doufala, že se vyučování neprotáhne a ona domů dorazí co nejdříve. Ačkoli oslava byla naplánovaná na následující den, stále bylo potřeba zajet na nákup a připravit část občerstvení.

„Vicky?“ ozval se nejistě Ronan, když zaparkoval před Fakultou umění a designu.

„Jo?“ vybídla ho dívka, aby pokračoval.

„Víš, že na tebe nechci tlačit, ale mluvila si o tom už alespoň s Isabellou nebo Joshem?“ optal se blonďáček.

Nejradši by dělala, že neměla tušení, o čem mluvil. V ničem by jí to však nepomohlo, takže se po odepnutí bezpečnostního pauzu otočila čelem ke svému kamarádovi.

„Odpověď znáš,“ prohrábla si nervózně dlouhé vlasy. „Poznal bys, kdybych to někomu řekla. U Bell by se to neobešlo bez scény a co se Joshe týká... Tak tam netuším, co čekat,“ přiznala.

„Něco se mezi váma stalo, že jo?“

Při oné otázce lehce pootevřela ústa, ze kterých však nevyšla ani hláska.

„Nemusíš říkat, co se stalo. Je mi to jedno. Každopádně jsem rád, že jste si to vyjasnili. Tím spíš bys mu to ale měla říct,“ upozornil ji Ron, který měl o své přátele přirozeně starost.

„Nejsme spolu, Rone. O tomhle jsme v podstatě ani nemluvili. Stále ale platí, že jemu i ostatním chci říct, že jsem tu byla jen na rok. Já jen...“ pomalu zavrtěla hlavou. „Čím víc o tom přemýšlím, tím víc jsem ztracená.“

S každým dalším dnem, s každou další vzpomínkou, kterou si s lidmi, které po přestěhování sem poznala, vytvořila, se zdálo těžší a těžší najít ta správná slova. Netušila, jak jimi vyjádřit to, že je nechtěla opustit, že jim nechtěla ublížit, ale zároveň si nedokázala představit, že by na vždy opustila město, kde se narodila a vyrostla, a lidi, jež v něm znala. Ačkoli jí čím dál častěji napadalo, že doma byla právě tam, kde se nacházela domů, a že ačkoli dříve návrat do rodného města brala jako návrat domů, nyní by tím svůj domov opustila. Za posledních měsíců se toho stalo mnoho. Nic však nemohlo změnit slib, jež dala Tess, Piper a Biance. Slib, že se za nimi po roku studia na Univerzitě Nelsona Rotchilda vrátí.

Blondýnka sedící na zábradlí a mladík snažící se posadit vedle ní i přesto, že byl dívkou pokaždé strčen dolů. Takový pohled se naskytl brunetce a menšímu blonďáčkovi, kteří byli akorát na cestě k učebně, kde je čekala první vyučovací hodina.

„Co je to s váma dvěma?" uchechtela se Victoria, když se ocitli s Ronanem po boku oné bláznivé dvojice.

„Milujeme se," ušklíbl se na dívku Mateo.

„Právě se tě pokusila shodit ze zábradlí," upozornila ho brunetka pobaveně.

„Jo, klasický ráno," mrknul na ní mladík, načež pomohl blondýnce dolu ze zábradlí a společně se vydali stejným směrem, jakým mířili i jejich dva kamarádi z oboru Malba.

Poslední přednáška skončila na minutu přesně, což dobrou náladu, kterou dívka od rána oplývala, jen zvýšilo. Nevydrželo to ovšem dlouho. Jakmile prošla dveřmi a spatřila Beverly, měla chuť vrátit se do učebny a vzít to oknem. Přeci jen se nacházely v přízemí, takže by to bylo i možné. Dřív než tak však stačila udělat, objevula se na jejím pase ruka jednoho z jejích přátel, jež jí v tom zabránila ještě dřív, než se k tomu stačila odhodlad. Právě v tu chvíli si nebyla jistá, jestli ho proklínat nebo být vděčná, že byl po jejím boku.