Králové školy

Kapitola 58: Dohoda s ďáblem

Povidlový koláč v ní zmizel dřív, než její přátelé stačili byť jen mrknout. Ráno nestíhala, takže byla nucena vynechat snídani. Na konci první přednášky už toho začínala litovat, protože se její žaludek začal ozývat. Jakmile profesor hodinu ukončil, popadla peněženku a následovaná svými kamarády spěchala do bufetu, kde ukořistila jeden z koláčů, které vypadaly lákavě. Nesměl chyběl ani kelímek kávy. Bez onoho teplého nápoje se Victoria neobešla ani jeden den.

„S tím kafem bys měla brzdit," upozornil ji Ronan.

„Dneska to je moje první kafe," objasnila Vicky. „Nejen, že jsem se ráno nestihla najíst, já nestihla ani uvařit kafe a po Deanovi tam dnes v konvi žádné nezbylo," povzdychla si, načež usrkla zmíněnou tekutinu z kelímku.

„Stejně bys měla ubrat. Včera si měla jedno doma, druhé po cestě, pak tady v bufetu a odpoledne si šla ještě na kafe s Bellou," připomněl jí blonďáček.

„To bylo výjimečně," bránila se dívka. „Navíc dobře víš, že i kdybych chtěla, nemůžu se kafe vzdát, protože bez něj nedokážu žít," zaculila se nevinně.

„Jo," uchechtl se Joshua. „Stejně jako bez lízátek, čokolády a melounu."

„Víte toho o mě nějak moc," zasmála se dívka, jež mladíkovi musela dát za pravdu.

Trojice přátel se chystala k odchodu, když zaslechli zvolání jména, které patřilo brunetce. Nejen ona, ale i Joshua s Ronanem se otočili na mladíka se zelenými vlasy, jež pod umělým světlem působily spíše tyrkysově. Jejich mentor seděl u jednoho ze stolů společně se studentem, který vypadal o něco starší než on. Právě onen neznámý upoutal pozornost Victorie. Jeho tvář se zdála povědomá, ale zařadit ji nedokázala. Mladíkovi vlnité vlasy byly barvy, kterou studentka oboru Malba nedokázala popsat jedním slovem. Jednalo se o několik odstínů vybledlé modré, šedé, fialové a místy dokonce zelené. Jejímu zkoumavému pohledu neunikly ani  tenké copánky, které místy vykukovaly mezi zbytkem rozpuštěných vlasů. Onen detail jí připomněl Emmeta. I onen mladík si nechával čas od času pár tenkých pramínků zaplést. To byla ovšem jediná věc, ve které by Emmeta s neznámým mohla srovnávat. Červená košile, džínová potrhaná bunda, džíny, na kterých byla patrná zaschlá barva. Mladíkovi nehty byly nalakované černou barvou, což značně upoutalo její pozornost.

„Jsi stejná jako Vernon," pokroutil se smíchem hlavou starší student. „První věc, na kterou se zeptal, když jsme se poznali, byly moje nehty. Nosím je nalakovaný, aby nešly vidět zbytky barvy, co mi pod nima věčně zůstává," uchechtl se, načež odložil hrnek čaje a mávl na dívku, aby přišla blíž.

„Pujdeme napřed," oznámil Vicky Joshua, načež se spolu s Ronem vypařil dřív, než kdokoli stačil zareagovat.

„Chtěl jsem mluvit i s ním," zakabonil se Vernon.

„Spěchají na hodinu. Máme přísnýho profesora. Za pozdní příchod dává práci navíc," objasnila Vicky.

„Nezdržíme tě dlouho," ujistil ji zelenovlásek. „Jen jsem ti chtěl představit asi nejvýznamnějšího studenta našeho oboru," kývl hlavou ke staršímu studentovi, jež si pobaveně odfrkl.

„Vernon jako obvykle přehání. Jsem Cooper," natáhl k Victorii ruku, již dívka lehce stiskla.

„Victoria," představila se, načež stáhla svou ruku zpět. Jakmile tak udělala, byla Vernonem přinucena posadit se na volnou židli vedle něj.

„Vernone, já vážně musím na tu hodinu. Takhle určitě přijdu pozdě,“ zakňučela

„Tak v tomhle se od Vernona zasádně lišíš,“ poznamenal Cooper s úsměvem.„Pamatuju si, jak si jeho mentor v jednom kuse stěžoval, že přišel pozdě na každou schůzku. Žertovali jsme, že bylo jediný štěstí, že ho nezvolili Princem, protože by z něj bývalý Princ naší fakulty vykvetl.“

„A z Iana jako nekvetl?“ poznamenala Vicky, čímž oba své společníky rozesmála.

„Tak na toho si dávej pozor. Snadno bys totiž mohla uzavřít dohodu s ďáblem, aniž bys o tom měla tušení," uchechtl se Cooper. „Snad nikdy jsem neviděl někoho tak arogantního a vypočítavýho,“ pokroutil nechápavě hlavou.

„Tak to si ještě nepotkal Emmeta,“ ušklíbla se brunetka.

„Kdybych neznal tebe, myslel bych si, že každý Princ naší Fakulty byl namyšlenej blb,“ zasmál se Vernon.

A v tu chvíli ji uvědomění praštilo přímo do očí. Ještě, aby jeho tvář neznala. Zaprvé několikrát nakoukl na schůzky Princů a Princezen, ačkoli se tam nikdy nezdržel, ale také ho znala z fotografií, z období, kdy byl Princem Dean. Prohlíželi si je před nějakým časem s Masonem, zvědaví, jaké všechny zkoušky je mohli čekat. Navíc o onom mladíkovi slyšela od Sage a především od Vernona a Beverly.

„Jsi zatím poslední Princ za naší fakultu, který byl vybrán z oboru Malba, že?“ optala se, doufajíc, že si to pamatovala správně.

„A přesně na tuhle větu jsem už alergickej,“ přiznal mladík, avšak na tváři si držel úsměv. „Co na tom, že se mojí zásluhou renovovaly dva ateliéry, moje obrazy visí v několika kabinetech a jeden v sídle ředitele. Jediný, co si o mně lidi pamatují, je to, že jsem byl kdysi Princ. Který ke všemu ani nevyhrál."

„Jsi moc divnej na to, abys vyhrál," pošťuchoval ho Vernon.

„Nejsi daleko od pravdy," ušklíbl se nejstarší z trojice. „V mým ročníku to ale dávalo smysl. Kluk co tehdy vyhrál si to zasloužil. Vypomáhal dobrovolně v jednom zařízení pro seniory ještě předtím, než se stal Princem. Nezačal s dobrovolnickými prácemi jen kvůli plusovým bodům. I proto je to poslední Král, kterýho uznávám."

Dean. Proběhlo Victorii hlavou jméno nejstaršího z bratrů Robertsových.

„Je fakt, že ostatní bývalí Králové jsou jen frajírci," přitakal souhlasně Vernon.

„A současný je ten největší,“ přidala se Vicky.

„Jen aby ten další nebyl ještě horší. Mám pocit, že každým ročníkem je to čím dál větší katastrofa,“ zamyslel se Cooper. „Ale můžu se mýlit.“

„Vypadá to na souboj ekonomky, informatiky a umělky. Beverly mi akorát ráno ukazovala průběžný výsledky,“ informoval je Vernon.

„Je blbý fandit Fakultě informatiky, když jsem Princezna Fakulty umění a designu?“

„Vůbec ne,“ ujistil si s úšklebkem Cooper. „Já pro jejich Prince dokonce hlasuju,“ přiznal nejstarší z trojice, načež své mladší spolužáky pobídl, aby se vydali do svých tříd. Přednášky nedočkaly.

Přijel. Opravu přijel. Překvapilo ji, když už jí jen volal, zda by ji některý den v týdnu mohl navštívit. Samozřejmě souhlasila. Nedělala si však plané naděje. Za ty roky už si zvykla, že většinu věcí, co si domluvili, musel nakonec kvůli práci zrušit. O to víc šťastná byla, když opustila budovu Fakulty umění a designu, obešla parkoviště a na druhé straně ulice spatřila postavu muže, který i přes všechny hádky a křivdy byl stále důležitou součástí jejího života. Během konverzace, jíž vedli během návštěvy kavárny a procházky po centru města, vyplynulo na povrch, že kdyby nebylo Sarah, Miles by pravděpodobně nepřekopal celý svůj program jen proto, aby mohl jet do vzdáleného města na otočku. Jeho přítelkyně však trvala na tom, že pokud si někdo tohle zasloužil, byla to Victoria. Právě ono zjištění přimělo brunetku zamyslet se nad tím, zda oné ženě nekřivdila. Jistě, byla jedním z důvodů, proč se její rodiče rozvedli, ale to nemuselo nutně znamenat, že byla ten nejhorší člověk na celé planetě, za nějž ji chvílemi Vicky považovala. A právě i z toho důvodu souhlasila, že až to bude alespoň trochu možné, navštíví svého otce a jeho přítelkyně a možná zůstane alespoň na víkend. Těch pár dní ji nemohlo zabít, a kdyby zjistila, že s onou ženou nedokáže vycházet, nemusela ji už nikdy v životě vidět. Šanci jí ovšem dát musela. Když už ne kvůli Milesovi, tak kvůli sobě.