Králové školy

Kapitola 7: Neužitečné rady?

Nervozita. Právě ta panovala v Deanově autě. Na zadních sedačkách seděla dvojice studentů prvního ročního, kteří oba s mrtvolnými pohledy zírali z okna na míhající se budovy. Na místě spolujezdce byl uvelebený Quentin, který zuřivě něco cvakal do svého telefonu, zatímco Dean netrpělivě bubnoval prsty o volant. Půl hodiny před plánovaným odjezdem z domu mu totiž volala jeho spolužačka, která jej zoufale prosila, aby dorazil co nejrychleji. Nenamáhala se mu sdělit, z jakého důvodu jej popoháněla a jednoduše zavěsila. Mladík pak naložil Masona s Vicky do auta a vyrazil pro Quentina, kterému ještě po cestě volal, že pro něj přijede o dobrých dvacet minut dříve, než byli domluveni. Quentin, Samuel a Lee bydleli ve stejné ulici jako bratři Robertsovi. Podle toho, co věděla od Masona, jezdívali často na Univerzitu společně. Alespoň tedy ve dny, kdy Dean neplnil své královské povinnosti. Tomu Vicky moc nerozuměla. Věděla jen to, že to souviselo se soutěží, která na Univerzitě Nelsona Rotchilda probíhala tradičně každý rok. Brunetku zajímalo, o co přesně se jednalo, ale se vším tím zmatkem kolemjdoucí zápisu do prvního ročníku, se Deana zapomněla zeptat.

Po zastavení vozidla se jeho řidič a majitel v jednom, otočil na jediného ženského pasažéra.

„První zastávka, Fakulta umění a designu," oznámil. „Rád bych šel s tebou i Masonem, ale bohužel nemůžu jít ani s jedním z vás. Jsem si ale jistý, že to oba zvládnete," mrknul na brunetku, která po krátkém zaváhání přikývla, odepínajíc si bezpečnostní pás.

„Nějaké rady?" optala se, když natáhla ruku ke dveřím automobilu.

„Při obřadu mlč, pokud tě nikdo nevyzve ke slovu," ozval se Tin s pohledem stále upřeným na displeji svého mobilního telefonu.

„Qee má pravdu," zasmál se Dean, „Lee takhle promluvil a vezlo se to s ním celý první ročník. Tvrdí, že proto jsem se Princem naší fakulty stal já."

Dvojice na zadních sedačkách si vyměnila zoufalý pohled. Jak nám tohle má pomoct?

„To byla rada Qeeho. Co bych vám mohl poradit ja?" zamyslel se. „Možná jen, abyste byli sami sebou a udělali si kamarády co nejdříve. Později už by to mohlo být složitější," usmál se mile.

Vicky přikývla, otevírajíc dveře vozidla.

„A ještě jedna věc," vyhrkl Dean, když se chystala vystoupit. „Začni u stolu u dveří, a pak jdi po cedulkách. Nenech se nikým navigovat. Některé starší ročníky jsou škodolibé a schválně posílají špatnou cestou. Hodně štěstí, Vicky, uvidíme se později."

„Díky, Deane," věnovala nejstaršímu z bratrů Robertsových úsměv, načež se obrátila na Masona. „Zlom vaz."

„Ty taky," zamumlal tiše Mason.

Na obou prvácích byla znát nervozita a nejistota. Zatímco Deanovi to přišlo roztomilé, Quentin nad tím protočil očima. Nebylo to tak, že by měli za pět minut čelit souboji na život a na smrt, tak proč takové obavy?

Bez dalších slov Vicky vystoupila, zabuchujíc za sebou dveře. Aniž by se ohlédla po odjíždějícím autě, rozešla se přes parkoviště k hlavním dveřím. Na parkovišti nebylo takové rušno, jaké čekala. Pravděpodobně to bylo tím, že zápisy vyšších ročníků probíhali až později.

„Victoria Worennová," sdělila své jméno jedné z dívek, které seděly u stolů těsně před schody, které vedly ke dveřím.

„Obor?" optala se studentka vyššího ročníku s krátkými zrzavými vlasy.

„Malba," vyhrkla rychle brunetka.

„Tady tě mám," usmála se zrzka, podávajíc Vicky obálku. „Jedná se o základní informace ohledně studia, je tam také mapka naší fakulty a mapa celé univerzity. Až teď projdeš hlavními dveřmi, uvidíš tam ohromnou tabuli. Na té si najdeš svůj obor a barvu značek, které budeš následovat. Myslím, že ve tvém případě je to zelená. Přeji hodně štěstí," s tím na brunetku mávnula na rozloučenou rukou, obracejíc se na dalšího studenta.

Dle jejích pokynů se Vicky vydala po schodech k hlavním dveřím. Za nimi nalezla tabuli, o níž zrzka mluvila. Malbě skutečně náležela zelená a to rovnou neonová. Právě onu barvu nalezla i na sloupu za vrátnicí s šipkou směřující k jednomu ze schodišť. Po něm se Vicky dostala do prvního patra a nechala se neonově zelenými značkami zavést až k posluchárně, jejíž dveře byly označeny nejen barvou příslušného oboru, ale i jeho názvem.

V místnosti se nacházelo kolem patnácti studentů, jež v rozlehlé posluchárně seděli, každý usazený poměrně daleko od ostatních. Jak se zdálo, nikdo neměl chuť se s někým dávat do řeči. Vicky by nevadilo s někým prohodit pár slov, ale ani trochu se jí nechtělo hned první den být tím, kdo zahájí konverzaci. Z onoho důvodu se posadila do řady, kde seděl jeden student. Nechala mezi ním a sebou rozestup dobrých sedmi sedadel. Svým šedým očím dovolila bloudit po přítomných studentech. Zvědavost jí nedala a ona si je musela prohlédnout, i když jen z dálky. Jednalo se o lidi, se kterými měla strávit následujících několik měsíců.

Krátce po tom, co se do místnosti nahrnulo několik dalších studentů, zavřel poslední příchozí dveře. To bylo znamení pro přítomné, aby na něj pohlédli. Jednalo se o mladíka se zelenými vlasy a s deskami v ruce. Před ním kráčela dívka ve volných džínách a kostkované košili. Společně ona dvojice sešla schody až k tabuli vpředu třídy. Tam mladík otevřel desky, jejichž obsah rozložil na katedru. Jeho společnice zatím vzala ze stojánku mikrofon, načež se postavila po boku mladíka, jehož zelené vlasy v porovnání s jejími hnědými působily nepatřičně. Jen co její společník rozložil veškeré papíry, usmál se na dívku, jež mu podávala mikrofon, který před několika minutami ukořistila. Se stejně širokým úsměvem se pak obrátil na mlčky vyčkávající studenty prvního ročníku.

„První věc, na kterou se vás zeptám je..." důležitě přejel přítomné pohledem. „Jste si jistí, že jste si vybrali správně?"