Králové školy

Kapitola 49: Milovat nejlepšího přítele

„Zase tě dneska bude vyzvedávat ten doktor?"

Isabellina otázka přitáhla veškerou pozornost u jejich stolu k brunetce, jež si natáčela tenký pramínek svých dlouhých vlasů na prst, zatímco usrkávala z kelímku kávu.

„Ne," zavrtěla tázaná hlavou. „Navíc nechápu, co s tím všichni máte. Bral mě dva dny zpátky, protože jsme šli do kina. Jinak jezdím s Ronem."

„Jen nejsme zvyklí, že jsi s někým jiným než s náma," mrknul na ní Joshua, který prospal většinu ranních přednášek, takže byl nyní plný energie. „S ním si klidně jedeš do kina a mě ani nenecháš tě odvést domů..."

„Žárlíš, že ano?" škádlila jej Vicky, jež si nebyla vědoma toho, že právě uhodila hřebíček na hlavičku.

„Já? Nikdy," uchechtl se Joshua, ale kromě Victorie mu z jeho přátel nevěřil už nikdo jiný.

Odpolední přednáška se přehoupla. S jejím koncem si profesorka posbírala své věci a opustila učebnu. Přítomní studenti však zůstali na svých místech. Alespoň většina. Někteří vyhledali toalety a jiní, jako Victoria, si odběhli do bufetu. Na schůzku s mentory totiž potřebovala doplnit kofein.

Krátce na to, co usedla s kelímkem horké tekutiny, kterou přinesla i Joshuovi, zpět na své místo, vřítil se učebny student s vlasy zelené barvy, která se začínala vymývat. V rychlosti se rozhlédl po učebně, načež nahlas zhluboka vydechl. „Poslední dny vůbec nestíhám," přiznal, když na své svěřence místo pozdravu mávl. „Kdybych přišel pozdě i sem, Beverly by mě už asi vážně praštila."

„Tak to si piš," ujistila jej s hravým úšklebkem na tváři studentka druhého ročníku, jež za sebou zavřela téměř neslyšně dveře a rovnou se vydala ke katedře, kde se už nacházel Vernon.

Dvojice mentorů, jež měla na starost studenty prvního ročníku oboru Malba, nepřestávala Vicky udivovat. Na chodbách je spolu nepotkala snad nikdy. Každý z nich měl ve svém ročníku přátele, kterých se držel a ten druhý mezi ně nepatřil. I tak, co se týkalo pomoci a dohledu nad jejich mladšími nástupci, byli jednotní a skvěle si navzájem doplňovali svá slabá místa.

„Vicky a Josh," houkla jména dvou studentů prvního ročníku Beverly, když svým svěřencům dali povolení k odchodu. „Tihle dva tu zůstanou."

Brunetka se svým kamarádem si vyměnili úšklebek. Oběma bylo jasné, o čem s nimi chtěli mentoři mluvit.

„Blíží se konec školního roku. Za chvilku tohle čeká vás," poznamenal Vernon, když se zavřely dveře za posledním studentem, který už v učebně neměl co pohledávat.

„Nechal sis nás tu, aby sis z nás utahoval?" uchechtl se Josh, když se spolu s Vicky přesunuli ze svých obvyklých míst blíže ke svým mentorům.

„Vlastně jsme vás chtěli o něco poprosit," ozvala se Beverly s milým úsměvem.

„Není to prosba. Spadá to do vašich povinností jako kandidátů a budoucích mentorů. Beverly se to jen snaží podat tak, aby to neznělo, jako že vás do něčeho nutíme, i když přesně to děláme," uvedl na pravou míru Vernon, který neměl ve zvyku se s věcmi párat.

„O co teda jde?" zeptal se Josh, opíraje se o katedru, u níž stál na jedné straně on s Vicky, zatímco naproti nim seděla jejich mentorka na profesorské židli, zatímco Vernon uklízel mikrofon, který používali, když zde byli všichni jejich svěřenci.

„Přijímačky," odpověděla Beverly jednoduše. „Během nich má každý obor své stanoviště, kde pomáhá studentům, kteří hledají učebnu, kde se koná jejich přijímací zkouška."