Králové školy

Kapitola 24: Pohřešuje se mikina

Hlas linoucí se z rozhlasu utichl, načež se studenti v učebně vrátili ke své předešlé činnosti. Všichni až na skupinku tří přátel. Brunetka se zaúpěním nechala svou hlavu dopadnout na stůl. Rána, jíž onen náraz vyvoval, přiměla hnědovláska zhrozeně vytřeštit oči a donutit ji se narovnat, aby se mohl podívat na její čelo.

„Nemůžeš být opatrná?" věnoval jí přísný pohled, když prsty lehce přejel po zarudlé kůži.

„Máš strach, že bude Princezna naší Fakulty vypadat špatně na fotkách?" vystrčila Vicky spodní ret. „O to se bát nemusíš. To se zakryje."

„Nemá strach o pověst fakulty, ale o tebe. Jak může bejt někdo tak chytrý tak strašně pitomý?" zamumlal tiše Ronan, čímž si vysloužil varovné dloubnutí do žeber od Joshe. Blonďáček nepochyboval, že byl připraven jej za prozrazení zabít. Jak se však ukázalo, brunetka jeho slova nevnímala.

„To neee," zakňučela při pohledu na displej svého mobilního telefonu.
„Píše mi Ben, že dneska musí pomoct s přípravou na nějakou akci jejich fakulty, takže mě nebude moct vyzvednout, protože se to tříská s časem, kdy já končím."

„Promiň, Vicky. Jindy bych na tebe počkal, ale dneska..."

„Přijede ti babička, já vím. Nedělej si starosti, Rone. Ben píše, že až skončím, mám dát vědět Deanovi, že pro mě dojede," usmála se vděčně na svého blonďatého kamaráda.

„Kdyby nemohl, tak napiš. Vezmu auto a dojedu pro tebe," ujistil ji Joshua.

Nad jeho nabídkou dívka okamžitě zavrtěla hlavou. Potěšilo ji, že se Josh nabídl, ale nechtěla ho zatěžovat. U Ronana to bylo jiné. Bydleli hned vedle sebe. Oproti tomu dům rodiny Reidových, se podle toho, co jí Josh vyprávěl, nacházel opačným směrem od univerzity. Možná by jeho návrh zvážila, kdyby neměla jinou možnost. I kdyby však byl nejstarší z bratrů Robertsových zaneprázdněný, mohla stále jet autobusem.

„Sakra, já jednou někde zapomenu hlavu," nadával Joshua, zatímco se v jídelně rozhlížel kolem sebe.

„Co hledáš?" chtěl vědět Ronan.

Teď je na řadě Peďák. Zatím se odhaduje, že na vás přijde řada ve tři.

Po přečtení oné zprávy se dívka neubránila povzdechu.

Co se dá dělat... Ještě, že končím v půl třetí. Skočím si na kafe. Chceš vzít taky?

Odeslala, poklepávájíc nohou, zatímco čekala na odpověď od Sage.

„Mikinu. Sundal jsem si ji při dějinách. Mám dojem, že jsem ji z učebny v ruce nenesl, ale jsem si jistej, že na našem místě nic nezůstalo," promnul si Josh spánky. Zoufale se snažil vzpomenout si, kdy přesně onen kus oděvu viděl naposledy.

„Tu modrou?" optal se Ronan, kterému cukaly pobaveně koutky.

Joshua poněkud nepřítomně přikývl.

„Tu co má na sobě Vicky?"

Při zaznění svého jména, vzhlédla hnědovlasá studentka prvního ročníku oboru Malba od displeje svého mobilního telefonu.

„Proč máš moji mikinu?" přejel ji Joshua svýma hlubokýma, hnědýma očima.

„Protože ta zatracená uniforma je strašně tenká," zaskuhrala Vicky, věnujíc Joshuovi ty nejlepší psí oči, které svedla. „Chtěla jsem si ráno vzít přes to sáčko ještě svetr, ale nestíhala jsem," svěřila mu, doufajíc, že jí mladík dovolí nechat si zmíněný kus oblečení alespoň do konce obědové pauzy.