SARIFA - Poselství mraků | ONC 2021 ✔

Kapitola čtvrtá

Smrt jsem si vždycky představovala jako tmu, která najednou pohltí vaši mysl i tělo. Najednou všechno zmizí, člověk se propadne do prázdnoty. Na nic nebude myslet, nic ho nebude bolet.

Myslela jsem si, že takhle to bude i se mnou. Opět jsem se šeredně spletla.

Když přijdu k sobě, ucítím, že mě někdo drží v náruči.

,,Jsem v nebi?" zasípu a tváře mi při tom zahoří bolestí. Přidušeně zaskučím a pokusím se rozlepit víčka. Tělo mám jako v jednom ohni. Připadám si, jako by mi plameny olizovaly každý centimetr odhalené pokožky.

,,To jsem já," ozve se jako odpověď a mě je hned jasné, že v nebi nejspíš nejsem. Že nejsem mrtvá. Vyšvihnu se do sedu a hned toho zalituju, protože se mi zatočí v hlavě. ,,Opatrně!" uslyším, když mě někdo zezadu podepře.

Zatřesu hlavou, abych se zbavila závrati a hřbetem ruky si promnu oči. Nechtěně si tak do tváře vsypu hrst písku. Pak konečně zaostřím na osobu, která očividně není nebeským strážcem.

Chvíli mi trvá, než si mé oči přivyknou světlu. Nezmůžu se na nic jiného než na nechápavý pohled. Uvnitř mě se to ale bouří. Hurikán pocitů, myšlenek a emocí se žene mým vědomím a dělá mi v hlavě ještě větší nepořádek, než tam byl dosud.

,,Narmere?" vypadne ze mě.

,,Sarifo," odpoví klidně, ale bez jeho typického úsměvu na tváři. To není dobré. ,,Teď mi laskavě řekni, co tě to napadlo vydat se na Věčnou poušť?" řekne pomalu, ale vycítím, jak atmosféra kolem nás houstne. Můj mozek se pomalu začíná vzpamatovávat. Přesto to ale bolí.

Sklopím zrak. Vidím na něm, že se zlobí. Nevím, co mu mám odpovědět. Promiň, že jsem utekla, myslela jsem si, že dokážu přivést zpět déšť? To zní pěkně bláznivě. Nejsem já teda šílená?

Narmer vycítí zmatek, který mě celou zaplavuje a povzdychne si. ,,Nechtěl jsem na tebe takhle vyjet. Měl jsem o tebe strach. Po tom, co jsem z Waela vymámil, že jsi utekla do Věčné pouště, jsem se nemohl zbavit pocitu, že ti hrozí nebezpečí. A to se mi po dvou dnech taky potvrdilo. Ležela jsi a vypadala jako mrtvá, myslel jsem si, že jsem tě ztratil doopravdy," vysype na mě a já jen s pusou otevřeno dokořán poslouchám.

On mluvil s Waelem? Co všechno mu řekl? Ublížil mu Narmer?

,,Děkuju, že jsi mě zachránil," vykoktám a snažím se poskládat všechny dílky skládačky. Vzpomínání mi dělá velké problémy a fyzická bolest tomu nijak nepomáhá. Můj krk a hlava protestují vždy, když se pokusím o delší větu. Narmer přikývne. Chvíli si navzájem hledíme do očí. Myslela jsem, že tuhle zeleň už nikdy neuvidím.

Pak se přisune ke mně a přitáhne si mě do objetí. Schoulím se mu do náruče a on položí svou hlavu na tu mou. To je něco, co mi v cestě pouští chybělo. Pocit, že mě někdo má rád. Že nejsem všem ukradená.

,,Jsem rád, že jsi naživu," zašeptá mi do vlasů. Jen se k němu ještě více přitisknu a za chvíli propadnu do bezesného spánku.

...

Po probuzení se opatrně vykroutím z Narmerova sevření a odtáhnu se. Kdyby nás nezahaloval plášť temnoty kolem, šel by vidět ruměnec, který se mi objevil na tvářích.

Narmer mi podá vak s vodou a jednu catino. Děkovně na něj kývnu a dám se do jídla. Pomalu, kousek po kousku se pokouším utišit prázdná žaludek, přestože moje útroby při každém soustě protestují. Po tom, co se cítím o něco silnější, se zeptám na otázku, která mě od mého probuzení pálí na jazyku.