SARIFA - Poselství mraků | ONC 2021 ✔

Kapitola druhá

Může být kolem jedné hodiny ráno.

Celou noc jsem nezamhouřila oči, krčím se v nejzazším koutě místnosti a snažím se sama sebe přesvědčit, že všechno bude dobré. Popravdě – moc se mi to nedaří.

Celý pokoj naplňuje jen zlověstné ticho protkané paprsky měsíce, který v úplňku svítí skoro stejně jasně jako přes den slunce. Zítra mě nejspíš čeká můj konec. Otec to tak naznačil a nevím, co by se muselo stát, aby nedostál svému slovu.

Náhle však uslyším šoupání bot. Zvědavost je silnější než zoufalství, které doteď zaplňovalo mou duši a já se opatrně a co nejtišeji postavím a vydám se k oknu. Nohy mám po hodinách sezení na zemi úplně zdřevěnělé a chvíli jim trvá, než mě poslechnou a dají se do pohybu.

Ostražitě vykouknu z malého otvoru obitém deskami v dřevěné stěně, který nahrazuje okno. Nikde nikdo, jen černočerná tma a záře bělostného majestátního měsíce.

,,Nelekni se," zašeptá někdo a v tu chvíli bych odpřisáhla, že mi srdce vynechalo jeden úder.

,,Narmere! Co tady děláš?" polohlasně vyjeknu a vykloním se ven. Pak ho uvidím – krčí se těsně u stěny našeho domu a na sobě má dlouhý černý plášť. Díky němu má být asi méně nápadný, ale při úplňku je to asi jedno, jestli na sobě máte kápi nebo ne.

,,Nesu ti vodu," odpoví a podá mi můj vak, který jsem při útěku od jezera ztratila. Jediný rozdíl je v tom, že je plný. ,,A taky jídlo," dodá a podá mi něco zabalené v plátěném šátku. Položím vodu na zem a vezmu si od něj i balíček. Rychle do něj nahlédnu. Je tam asi sedm nebo osm placek catino.

,,Proč mi dáváš catino?" nechápavě se zamračím a zabalím jídlo zpět do látky. Catino jsou chlebové placky, vyrábí se z yulafu, zakrslého ovsa, ze kterého se dělá něco jako mouka, šťávy z vodnaté rostliny agáve a někdy se na přilepšenou přidávají kousky chřestovité zeleniny juka. Je to naše každodenní obživa a jedno z jídel, které si může dovolit skoro každý.

,,Máš právo se naposledy pořádně najíst, nebo ne?" řekne a nedívá se při tom na mě. Jako by zpět přivábil mou bezmoc, kterou před chvílí odvál vítr mířící na Věčnou poušť, který přišel s Narmerem. Jednu placku si strčím mezi zuby a neslyšně vyskočím z okna za ním.

,,Co – co se mnou vlastně chtějí udělat?" vykoktám, když si sednu s Narem po boku na prašnou zem. Roztrhnu catino na dvě půlky a jednu mu vnutím, i když se velmi zdráhá ji přijmout.

,,Po tom, co jsi utekla od Dery, svolal jeden ze strážců shromáždění. Hned tam, kde všichni stáli," dá se do vypravování Narmer a já uždibuju placku. Už teď se mi to nelíbí.

,,Zavolal si k sobě pár lidí, mezi nimi i tvého otce a společně vymýšleli a přednášeli návrhy, co s tebou udělají. Jako první někoho napadlo utopit tě v Deře, ale to bylo zavrhnuto. Měli strach, že by tak znesvětili jezero a ono by vyschlo."

Pošetilci.

,,Po pár hodinách dohadování na slunci už toho měli všichni plné zuby a chtěli odcházet. Jenže tvůj otec přišel s vyložením toho proroctví, které se dneska – vlastně včera – objevilo na odkrytém břehu jezera, a narážel tak i na nesnesitelné vedro. Prý tě musíme obětovat slunci, aby se vrátily mraky a déšť."

Podívá se na mě. Zírám na nehybnou krajinu před sebou a s narůstajícím strachem poslouchám Narmerův výklad. Vím, že otec mě nenávidí skoro ze všech nejvíc a s mým životem je podle něj amen, ale neřekl mi, jak ho mají teda v plánu s ostatními obyvateli Jerevahu ukončit.