SARIFA - Poselství mraků | ONC 2021 ✔

Kapitola devatenáctá

Po dvou předlouhých hodinách pochodu si nejsem vůbec jistá, jestli někdy přestaneme stoupat. Pěšina, která se vine kolem stále výše zvedající se skalní stěny, se zužuje a s každým dalším krokem narůstá nebezpečí pádu.

Pot se z nás jen leje, jako by s každým metrem přibývalo tepla a žár byl stále nesnesitelnější. Gorenin obličej se zdá kvůli tvářím, které ji zrudly námahou, ještě o dva odstíny bledší. Nejsem si jistá, jak dlouho ještě vydrží jít vpřed.

Narmer bojuje statečně, ale i na něm už vidím únavu. Pokulhává za mnou s pohledem upřeným do země. I on už ztrácí vůli jít dál. Takže to zůstává na mně – protože jestli půjdu já, oni mě budou následovat.

„Dáme si přestávku," zavelím, když před sebou spatřím malý skalní výklenek, který nám dopřeje trochu stínu.

Oba se zmučeně posadí a vytáhnou vaky s vodou. Další věc, která mi dělá vrásky na čele. Pokud brzy nenajdeme zdroj vody, nakonec umřeme žízní.

Opřu se zády o rozpálený kámen a zavřu oči.

Nemůžu uvěřit tomu, že jsem tady. Nikdy by mě nenapadlo, že opustím Jerevah, natož že mám nějaké poslání. A podívejte se na mě.

„Neměli bychom tu zůstávat dlouho," ozve se chraplavým hlasem Narmer.

Postavím se na nohy, opráším kalhoty a teprve pak oči otevřu. „Tak půjdeme dál, třeba už to vážně není daleko," snažím se je povzbudit, ale připadá mi, že se snažím udržet v naději hlavně sebe.

Gorena se pomalu zvedne, ale vzápětí se zase sveze na zem. Dřepnu si k ní a položím ji ruku na čelo. Jako bych ji však položila na rozpálená kamna.

„Jak se cítíš?" Celkem zbytečná otázka. Je nad slunce jasné, že jí nikdy nebylo hůř.

„Fajn," zašeptá Gorena, „jen se mi zatočilo v hlavě," dodá a s mou pomocí se opět vyškrábe na nohy. „Musíme dál," řekne a stiskne mi ruku.

Rve mi srdce, když vidím, v jakém je stavu, a já ji přesto s sebou musím tahat dál. Nemám jinou možnost.

A to je přesně to, co mě nejvíce děsí. Že nemám na výběr.

Nechám jít Narmera jako prvního. Tady se stejně nedá ztratit, protože existují jen dvě cesty – nahoru, nebo dolů, popřípadě ze srázu.

Gorena nejistým krokem pokračuje za ním, protože vedle sebe už bychom se nevešly. Aspoň ji budu mít pořád na očích.

Nevím, jestli jsem se rozhodla správně. Je lepší hnát se dál za něčím, co nakonec nemusí být pravda, za cenu Gorenina života, nebo se vzdát možného vykoupení, vrátit se a zachránit ji?

Je to boj, který na mě doléhá s každým krokem v před, jenž uděláme. S dalším postupem na mě doléhají pochybnosti a snaží se prorazit pevné zdi, které jsem si kolem své mysli vytvořila. Jenže právě tyhle barikády, ostatně jako vše v tomhle světě, nevydrží věčně. Jednou povolí a jestli se do té doby nestane zázrak, bude to můj konec.

„Sarifo, podívej!" vykřikne najednou Narmer. Polekaně zkontroluju Gorenu, jestli se jí náhodou něco nestalo, ale ta jen zavrtí hlavou.

Obejdu ji a postavím se vedle Narmera, který ukazuje na něco vyrytého ve skalní stěně.

„Co je to?"

„Podívej se blíž," odpoví mi s mírným úsměvem a odstoupí. Nahnu se blíž, nosem se skoro dotýkám oranžovohnědé skály. Přimhouřím oči. A pak to uvidím.