SARIFA - Poselství mraků | ONC 2021 ✔

Kapitola desátá

,,Co – co jsi zač?" vykoktám.

Nestihne odpovědět, protože se zpoza rohu vyřítí Narmer. Nebo spíše vyskočí, protože nedošlapuje na pravou nohu.

,,Co se to tady sakr..." zarazí se uprostřed věty, když ke mně dokulhá. Stejně zmateně jako já si prohlíží mou oběť.

Kdyby mi někdo řekl, že přejdu Věčnou poušť, málem tam umřu a pak budu pokračovat v cestě pod zemským povrchem, pěkně bych se mu vysmála do ksichtu. Kdyby mi někdo řekl, že v podzemí najdu malou holku, taky bych se mu smála. A teď je to všechno skutečné.

Dívenka vystrašeně těká světle hnědýma očima kolem sebe. Při jejich zkoumání mi dochází, že nejsou tak tmavé, jak jsem si původně myslela. Kudrnaté vlasy v barvě mokré zeminy vytvářející malé prstýnky jí lítají všude kolem, úzké narůžovělé rty má pevně přitisknuté k sobě.

,,Kdo jsi?" zeptá se Narmer.

Dívka k němu trhnutím otočí hlavu. Neodpovídá. Podívá se na mě, pak zpět na Narmera. Jako by se mě ptala, jestli mu může věřit.

,,Neboj se, já ti nechci nic udělat," pokusím se o přátelský tón a povolím stisk jejích rukou. ,,Jen prosím neutíkej."

Když ji pustím úplně, pomalu se posadí a mne si zčervenalá zápěstí. Nepřestává nás však po očku pozorovat. Postavím se a Narmer se o mě opře. Chvíli si s ní v tichosti vyměňujeme nedůvěřivé pohledy.

,,Půjdeš s námi?" prolomí ticho Narmer.

Zase se na mě podívá. Když přikývne, postaví se a udělá pár ostýchavých krůčků k nám, ale stále si drží uctivou vzdálenost.

,,Nemáš hlad?" nabídne jí Narmer catino a podá jí také vak s vodou. Obojí odmítne a usadí se naproti nám do tureckého sedu.

,,Ehm...," odkašlu si, ,,kde máš mámu? Nebo třeba tátu?"

Když zvedne hlavu, uvidím, jak se jí oči lesknou slzami. Asi jsem nezačala zrovna nejlépe. Ale jestli se jejím rodičům něco stalo a ona je tady sama, potřebuje pomoc.

,,Tátu nemám."

,,A máma?"

,,Máma odešla před dlouhou dobou. Odešla a už se nevrátila," utře si slzu, která našla cestu po její růžové tvářičce. Z pohledu na ni se mi chce taky brečet. Navíc jsem zažila to samé, co ona. Máma ode mě odešla bez příslibu návratu. Přestože jsem si myslela, že umřela, bylo to stejné. Obě jsme ztratily milovanou osobu.

,,To je mi líto," hlesnu.

,,Takže jsi tady už dlouho úplně sama?" vyzvídá Narmer, se kterým to, jak se zdá, nijak nepohnulo. Dívka kývne na souhlas. ,,Jako tady, v podzemí?" Další přikývnutí. Zvedne se mi žaludek a udělá dva kotrmelce, než se vrátí do své původní polohy.

,,Jsou to dva roky," počítá dívenka na prstech.

Moment – takže dva předlouhé roky v téhle obrovské jeskyni a úplně sama. Já jsem tady jeden den a už mi není dobře.

,,Jak tady žiješ? Máš tady někde zdroj vody, jídla?" pokračuje Narmer v kladení otázek. Nejradši bych ho vzala jeho holí po hlavě, vždyť ji nenechá ani vydechnout! Jenže on zcela ignoruje mé vražedné pohledy.

,,Ukážu vám to," potichoučku odpoví, postaví se a natáhne ruku k jednomu z tmavých zákoutí. ,,Povedu vás."

Podívám se na Narmera, který jen pokrčí rameny a začne se balit. Posbíráme všechny své saky paky a vyrazíme za ní. ,,Prosím nespěchej moc, mám zraněnou nohu," požádá ji Narmer. Na dívčině tváři se mihne něco jako pousmání.