SARIFA - Poselství mraků | ONC 2021 ✔

Kapitola osmá

Stín. Něco, co jsem při cestě Věčnou pouští opravdu postrádala.

S Narmerem jsme uvelebili pod jedním velkým balvanem, který nám toto privilegium poskytoval. Shodli jsme se – spíše mě Narmer přemluvil, že dnes už pokračovat nebudeme, přestože je teprve poledne. Stejně s ním v duchu nesouhlasím. Sice je to pro nás neznámá krajina a abych byla upřímná, ty praskliny, které jsou všude, kam se podívám, se mi moc nezamlouvají, ale mám nutkání pokračovat.

Něco mi totiž říká, že tohle ještě není cíl naší cesty. Jen její další část. Mít se na pozoru mě nutí také propast, která je kousek od nás. Skoro to vypadá, jako by se země sesunula do sebe a vytvořila tak tuto velkou průrvu.

,,Nad čím tak usilovně přemýšlíš? Vidím, jak se ti kouří z hlavy," promluví Narmer a otevře oči. Natáhnul se ve stínu s tím, že si na chvíli zdřímne. Očividně ale spánek nepřichází. Otočím se na něj a kývnu hlavou k rozpraskané zemi.

,,Aha, to mi mělo být jasné hned, co jsem ti položil tu otázku," povzdechne si a opře se zády o načervenalý balvan.

Když nic dál neříká, pomalu se postavím a zadívám se do dálky. ,,Já tady nemůžu jen tak sedět. Nepřipadám si unavená," řeknu, ačkoliv mé nohy jsou přesvědčeny o opaku. Hned mě taky upozorní, když přejdu ke svému vaku a sehnu se pro něj, protože mi bolestivě zaškube v lýtkách.

,,Chceš jít dál," řekne Narmer a dlaní si podloží hlavu. Hodím si své věci na záda a s rádoby odhodlaným výrazem se podívám jeho směrem. ,,Sám jsi říkal, že máme vody maximálně na tři dny. Bylo by dobré najít nějaký zdroj, než nám dojde úplně. A to rychle."

Narmer poraženecky zavrčí. Jestli by ho nedonutil k postupu nedostatek vody, tak už vážně nic. Se značnou nevolí si sbalí svůj vak a postaví se naproti mně. ,,Tak jdeme."

Opatrně se postavím k okraji propasti pod námi a pořádně si prohlédnu okolí. Jako bychom vešli do jiného světa. Místo nažloutlého písku a jednolité krajiny je tady mnohem více vjemů, které upoutávají naši pozornost.

Už jen červenooranžové balvany a skály dělají terén mnohem zajímavějším, než byla Věčná poušť. Vrásky na čele mi dělají trhliny mezi jednotlivými bloky pevné země. Sice se do ní neboří nohy, ale stabilně taky nevypadá.

,,Kde za tu chvilku zmizela ta tvá odhodlanost?" žduchne do mě loktem Narmer, když se dlouho k ničemu nemám. ,,Tak teď se mnou zase nemluvíš?" dodá, když neodpovídám. Stisknu rty do úzké linky. Když jsem šla sama, tak do mě aspoň nikdo pořád nekvákal.

,,Tak prosím, můžeš nás vést, chytrolíne," řeknu podrážděně a udělám krok vzad. Chvíli si mě měří pohledem, ale pak jen s úšklebkem na tváři pokrčí rameny a vydá se po levé straně propasti.

,,Jak si myslíš, že vznikla ta díra?" zastaví se a koukne se dolů. Zavrtím hlavou. ,,Netuším, ale vypadá to, jako by se to propadlo." Nechám tam Narmera ještě stát a sama se vydám dál. Chci být od té nebezpečně vyhlížející rokle co nejdál.

,,Nenapadlo tě..."

,,Napadlo," odpovím ještě předtím, než Narmer dokončí otázku. ,,Proto odsud chci co nejrychleji zmizet." Představa země bortící se mi pod nohama a rozšiřujících puklin, které otevírají svá ústa nicoty a pomalu mě pohlcují, nezní zrovna lákavě.

,,Až se mi z toho udělalo mdlo," chytí se Narmer za hlavu a naposledy se ohlédne.

Oddechnu si teprve po deseti minutách chůze, kdy už máme průrvu z dohledu a před námi je jen skalnaté panoráma. ,,Konečně mimo riziko," zasměje se nervózně Narmer, ale v jeho hlase rozpoznám nejistotu, kterou se snaží zakrýt. Nepřipadá mi, že bychom už byli v bezpečí.