SARIFA - Poselství mraků | ONC 2021 ✔

Kapitola čtrnáctá

,,Čtyři dny, čtyři předlouhé dny a pořád je to to samé!" frustrovaně zavyju a praštím pěstí do naoranžovělé skály. Když se mi zápěstím prožene pichlavá bolest, hned svého činu zalituju. Zlostně si třu odřené klouby a nejradši bych něco nakopla. Nebo někoho.

Denní postupy se zkrátily na minimum. Gorena už jde jen podle intuice a máminých poznámek z deníku. Co chvíli se musíme vrátit na rozcestí, nebo narazíme na slepou ulici. Všechno kolem se mi slévá dohromady a utváří to tak jeden celek. Naše vězení.

,,Přestávám věřit, že se odsud někdy dostaneme," promluví po mém výlevu vzteku jako první Narmer. Gorena se na něj jen smutně usměje. ,,Jednou najdeme cestu ven."

,,Jednou... Kdo ví, jak dlouho to ještě bude trvat. Už mě to nebaví. Pořád jenom chůze, chůze a chůze," postěžuje si. Nezapomene se podívat na svůj kotník. Ten už má normální velikost, barví se do fialovo hnědé, což znamená jeho pomalé uzdravování. Jenže ho pořád sžírá bolest. Aspoň to teda tvrdí.

Je mi ale jedno, jak moc ho kotník bolí. Stěžuje si na cestu co deset minut, a to už jednomu leze krkem. Hlavně mně.

,,Buď už prosím tebe potichu," otočím se na něj.

Napětí mezi mnou a Narmerem s každým dnem tady v podzemí jen roste. Ten tlak, který na mě dosedl hned, co jsme sem vlezli, je stále větší a já nedokážu zjistit, proč tomu tak je. A Narmer tomu svými kecy taky moc nepřispívá. Už několikrát se do naší začínající hádky musela vložit Gorena, protože by to nemuselo dopadnout dobře.

,,Taky bys udělala líp, kdybys nechtěla mít pokaždé poslední slovo," vrátí mi to Narmer. Schválně přidám do kroku a zařadím se vedle Goreny. Ta se na mě podívá s obavami v očích, ale když jí pohled neopětuju, opět se skloní k deníku a hledá cestu ven.

,,No paráda. Teď se mnou nebudeš mluvit," ozve se zase ten v tuhle chvíli nejotravnější hlas v celém Helgeru. Stojí mě to velké úsilí, abych se prostě neotočila a jednu mu neuvalila. Třeba by mu sedla. Stisknu rty a pokračuju v cestě.

,,U slunce, Sarifo, ty jsi tak strašně tvrdohlavá."

Tak a dost. Tohle už je vážně moc. I na mě. A to toho vydržím opravdu hodně.

,,Narmere," zastavím se a počkám, až mě pan kulhavý dojde. ,,Je mi úplně jedno, co si o mě myslíš nebo co ti na tomhle všem ještě vadí – kromě tvé nohy, dnů bez světla a stále stejné krajiny, jestli se tomu tak dá říkat. Prostě jen jdi, drž hubu a všichni budeme spokojení," usměju se na něj, ale podvědomě zatínám pěsti.

,,Ty jsi příšerná," odpoví mi.

,,Nápodobně!" zakřičím na něj zpět, až se to celým jeskynním komplexem ozývá ještě dalších deset vteřin. Přestože se snažím zůstat klidná, začíná se ve mně vařit krev. Nebude trvat dlouho a můj pohár trpělivosti přeteče.

,,Jak daleko je ještě podle tebe plošina Kirnamon?" pokouším se odvést myšlenky jinam a zaměřím se na svou sestru a knihu v jejích rukách. Zrovna má nalistovanou stránku s nějakou mapou.

,,Nevím, podle těch zápisků to budou ještě dva dny," řekne a ukáže na podivnou značku na mapě, která mi však nic neříká.

,,Ale?" zeptám se, protože je mi jasné, že chce Gorena něco dodat.

,,Ale mě se zdá, že jsme si tu cestu zkrátili. Nevím jak, ale možné to je, neminuli jsme totiž tenhle balvan," položí prst na velký ovál, který jsme měli cestou zahlédnout.

,,Tak to je fajn, ne?"

Gorena pokrčí rameny. ,,Nevím, třeba jo, ale třeba jsme na tu cestu nenavázali a někde uvízneme," dodá potichu a já se ani nemusím otáčet, abych viděla, jak se Narmer zatvářil.