Sen

1

„Červená mi sluší," pronesu, když se na sebe dívám do zrcadla. Mé dlouhé hnědé vlasy vynikají se sytě rudou barvou, kterou jsem si rozhodla k dnešní večeři obléct.

Na jídlo se netěším. Pokaždé se musí řešit má budoucnost. Ale proč? Proč budu muset jednoho dne vládnout? To není pro mě. Za to mým komorným by se zachtělo. Vždyť to tak ale bývá ne? Princezny chtějí být obyčejné dívky a obyčejné dívky chtějí být noblesami jako jsem já. To by ale nebyl život, kdyby si člověk pořád na nic nestěžoval. Snad ode mě ale nečekáte, že se všem podrobím? Ani náhodou taková já nejsem, jak už jste si asi mohli všimnout.

 Mám mladší sestru Olivii, ale všichni jí říkáme Liv, která je ale ještě více neschopná než já. Ale to si nikdo nemyslí. Jediná neschopná jsem tu totiž já.  Všichni sloužící se točí kolem mě a já nemám ani chvilku pro sebe. To je důvod, proč jsem se rozhodla začít jezdit na lov. 

„Rose, Rose!" slyším z povzdáli. „Mami! Ona mě zase nevnímá!" No jasně. Kdo jiný, než má malá protivná sestra by na mě takhle křičel. „Rose, drahoušku, věnuj se alespoň chvílí své sestře." Zase je všechno po jejím. Pokaždé, když něco provede je to na mě. To ona je ta perfektní dcera, kterou já nikdy nebudu. Ale ne. Už na to zase myslím. Nechávám se moc unášet svými myšlenkami. Vrať se zpátky do reality, Rose! 

Kuchaři nesou třetí chod, zatím co já jsem se sotva napila. „Odcházím," prolomím náhle ticho. „To teda ne. Ještě jsme neprobraly tvé zásnuby. Musíš začít konečně myslet na své povinnosti. Až jednoho dne umřeme, kdo myslíš, že bude vládnout? Ty. A já nedovolím, aby se kvůli tobě království rozpadlo," pokračuje stále matka. Už je toho na mě příliš. 

Se slzami v očích jsem se rozeběhla od stolu a s námahou vyběhla schody do své komnaty. Rychle popadnu halenku a nějaké kalhoty, které objevím ve skříni a už oknem lezu ven. Nehodlám tady zůstat.