Sen

6

Hodlám si svléknout šaty, které následně nastražím tak, aby vypadalo, že jsem se oběsila. Sice mi zbyde jen spodnička, jejíž kousek jsem ještě k tomu použila na obvázání mé rány, ale snad to postačí.

Vše je připravené. Už jen zbývá čekat za dveřmi a ve správnou chvíli utéct. Strachem se mi třesou nohy, ale to mě nesmí zastrašit. Z dálky zaslechnu hluboké hlasy. Blíží se. Teď jen nic nepokazit, protože pokus mám jen jeden. Klíče zapadají do zámku a hned na to se otevírají dveře. Do místnosti vstoupí dva muži zahaleni v plášti a na hlavách mají klobouky, které jim dodávají dojem nadřazenosti vůči vězňům. Musím uznat, že svůj účel to splňuje, ale to neznamená, že tu zůstanu o minutu déle, než jsem tu strávila doposud. Je čas. Mrštně se vytratím z pozadí dveří a vyběhnu z této malé světničky. Všimli si mě, ale já nepřestávám běžet, bohužel oni také ne. Při každém svém kroku cítím v břiše palčivou bolest. 

Netuším, jakým směrem běžet, a tak nahlížím do každých dveří s nadějí, že najdu východ z této noční můry. Ale po zámku se začíná proslýchat o vězni, který uprchl. Každý z královského dvora, každý sloužící, každý, kdo chce získat nějaké peníze se porozhlíží po dívce, která bosá, zcela neupravená, zahalená v krvi pobíhá po zámku. Stala jsem se hledanou osobou s odměnou 10 000 zlatých.

---

Znovu pocítím drncání kočáru, které mě ihned vrátí zpátky do reality. Zachumlaná v dece a s hlavou v matčině klíně se nepokojně převrátím na druhý bok. Cítím, že bodnutí nebyla jenom má představivost, ale když jsem byla uvězněná v šatlavě, tak můj mozek očividně hodně pracoval, aby to všechno rozvrhl. Nechápu. Má to snad být nějaké varování nebo začínám opravdu šílet? Bohužel tuto otázku musím vypustit z hlavy, protože jsme právě dorazili do Erimenie. Celé osazenstvo se shlukne kolem mě, aby zjistilo, co se mi vlastně po cestě přihodilo.

Nikdo nechápe, jak k tomu mohlo dojít, když jsem prý měla mít osobní stráž s sebou. No to byl ten problém. Já jsem s nimi být nechtěla, ale někdo to musel vědět. Někdo se musel dozvědět, že nejedu se stráží a poslal na mě nájemné vrahy. Někdo není tak nevinný, jak se zdá, protože tohle nemůže být náhoda. Rodiče se o mě budou bát ještě více než předtím, takže už nikdy nebudu moct jet sama na projížďku. I když, jak se znám, tak cestu ven ze zámku určitě najdu. Nyní mám však jiné priority, přestože si to nerada přiznávám.

Člověk, který mi způsobil tuto bolest se neobejde bez trestu. Pravděpodobně bude dost obtížné viníka najít. Ale i když to nebude snadné a pravděpodobně budu dlouho bez výsledku, tak věřím, že on se sám ukáže, věřím, že bude litovat toho, že se mě kdy dotkl. 

Jsem ze všeho vyčerpaná a nemám na nic náladu, zvláště na svatební obřad. Ale nemám na výběr, protože na mě sestřenka spoléhá a já ji v tento výjimečný den neopustím. Přestože jsem sebe víc unavená a slabá, tento den si nenechám ujít.