Sen

2

Běžím tak rychle, jak jen mi nohy dovolí. Běžím do lesa. Do mého domova, kde můžu vnímat své myšlenky. Počasí má ale pro mě jiné plány. Bouřku.

______

Neustupující bolest hlavy. To jediné vnímám při této nekonečně dlouhé noci. Všechna zvířata zalezla do svého úkrytu. Snažím se nepanikařit, ale při každém kroku, který se odhodlám podniknout se mi noha ponoří do bažiny ještě víc. Nesmím ztrácet naději, ale bílá čára, která se mi každých pět sekund mihne před obličejem mě uková k zemi. Už nemůžu. Bahno se mi dostává do očí. Chvěju se. Smích, který mi řinčí v uších přestávám vnímat. Cítím, jak se mi zpomaluje tep a mozek přestává fungovat.

Na obličeji pociťuji teplý dech a jemné ruce, které mě opatrně přenášejí. „Polož ji támhle," slyším odněkud z dálky. „Je nádherná" říká ten stejný hlas. „Nezírej na ni tak. Ještě se probudí a první, co uvidí bude tvůj zírající obličej." Neubráním se smíchu. „No a už je vzhůru. Ale moje vina to není." 

„Já – nepotřebuješ něco? Našli jsme tě nedaleko zámku a nikdo nebyl v tvé blízkosti, tak jsme tě přinesli sem." „Jsem v pořádku. Děkuju." Samozřejmě, že nejsem v pořádku. Momentálně jsem se utopila a zase žiju? Ale je to příjemný pocit, když se opravdu někdo zajímá, jak se mám. Tak moc bych tu chtěla zůstat. Ten pocit bezpečí, který tu cítím, jsem ještě nikdy nepocítila. 

______

Ale jak rychle jsem pocítila pocit bezpečí, tak rychle i zmizel. „Co se s ní stalo? Tak snažte se někdo! Rose! Vrať se k nám." Z poloviny vnímám matčin ustaraný hlas. Ovšemže to byl jen sen. Něco takového by se mi přeci tady přihodit ani nemohlo. To mi mohlo dojít. Ale stejně. Někdy je příjemné utéct realitě. I když jen na chvíli.   

Zklamaná odcházím do svého pokoje, kde na mě čekají nejlepší komorné, jaké by si člověk mohl přát. Jsou to mé věrné přítelkyně, kterým můžu říct cokoliv a vždy mě vyslechnou. Zkusím to i tentokrát.

„Neuvěřitelné!" říká se značným nadšením  Lady Meg. „Přemýšlela jsem, že bych si rychle načrtla jejich tváře, i kdyby to byla ta nejposlednější věc, co bych kdy měla udělat." Nečekám na žádný pokyn. Vezmu si tužku a papír a postupně se mi začínají rýsovat obličeje. Zbývá mi už jediný. Ten, který mám v hlavě už od té chvíle, co jsem se probudila.  

Jeho kaštanově hnědé vlasy visící mu přes obličej, oči tmavé jako oceán, ve kterých každý ztratí pojem o čase. A úsměv, při kterém zapomenete na všechna svá trápení. Při každé volné chvilce na něho myslím. Na jeho sebevědomý postoj, jenž vyvolává samé otázky. 

Sednu si na výklenek v okně a přemýšlím. Vnímám každé pohlazení větrem a každé cinkání příborů. Služebnictvo asi teprve teď obědvá. Až pálí mě oči z intenzity slunce.

Seskočím zpátky do pokoje. Právě královská družina vyráží na lov a ten já si nemůžu nechat ujít. Seberu luk a šíp, jenž mám připravený pro každou příležitost vedle své postele.