Sen

8

Všichni vypadají tak šťastně a nevinně, ale je to tak i doopravdy? Někdy nás dokáže zradit i ten nejbližší, a to ve chvílí, kdy to nejmíň čekáme. 

_______

Zrovna se chystám jít si upravit vlasy, když mi zkříží cestu velmi pohledný mladík. Jeho oči mi jsou tak povědomé! Rázem si vzpomenu, kdy jsem je viděla. To je on. Ten, kvůli komu mám probodnuté břicho skrz na skrz. Ten, který se dnes podílel na napadení našeho kočáru a málem zabil Lady Ines a Lady Meg. Ten, který mi sdělil, že se nevidíme naposledy. Musím uznat, že měl pravdu, jen jsem netušila, že naše opětovné shledání proběhne tak brzy. Snažím se co nejrychleji vytratit, bohužel je na to příliš pozdě, už mě zpozoroval. Cítím na sobě jeho oči, sleduje každý můj pohyb a jde za mnou.

Už jsem dlouho v Erimenii nebyla, takže si nejsem tak jistá, kam vlastně mířím. Ale jedno vím jistě a to, že se s tímhle člověkem nechci znovu setkat v tváří tvář. Štěstí ale není na mé straně. Někdo mi poklepe na rameno. „Promiň já jen, že jsi vypadala dost zmateně, když jsi mě zahlédla," promluví na mě. „Nene jen jsem si vzpomněla, že jsem slíbila mé sestře, že jí seženu nějakou specialitu místního kuchaře, a tak jsem běžela, abych to stihla včas," nervozitou se mi třese hlas. „Nechtěl by ses projít?" hned využiji možnosti prvního setkání v můj prospěch. Jen nechápu, proč dělá, jakoby mě neznal? Mohla bych v něm vzbudit jistý zájem, zjistit jeho slabiny a poté je využít proti němu. Tak lehké to ale nejspíš nebude.

„Jo a jsem Rose mimochodem," dodám s okouzlujícím úsměvem. „Henry, těší mě" Hodně se musím přemáhat, abych na něj nezačala křičet a nezkopala ho. Mé pozvání na procházku přijme a nabídne mi rámě. Tak moc mi je toto sladké chování nepříjemné, ale nedám na sobě nic znát.

Dorazíme do zahrady, kde růže začínají rozkvétat a ptáci prozpěvují. Stále kráčím bok po boku svému nepříteli. Rozhostilo se mezi námi trapné ticho, které se mi už zdá nesnesitelné. Budu tedy muset zahájit konverzaci já. „Vidím tě tu poprvé, co tě sem přivádí?" Ano pravda, dlouho jsem tu nebyla, takže je možnost, že sem jezdí často, ale to neznamená, že on to ví. Stále musím hrát svou roli, kterou podle mého zatím zvládám na výbornou. „Ano ano, dnes jsme tu poprvé, protože pocházíme z dalekého úmoří a cesta je sem hodně dlouhá," vypraví ze sebe se značným namáháním. Něco se mi na tom nezdá a mám velké podezření, že mi lže přímo do očí. Opravdu si myslí, že jsem tak naivní, abych mu uvěřila? Z mého výrazu však nedokáže nic vyčíst, o to se postarám. 

Po chvíli mlčení se ale Henry ozve a začíná se mě ptát na velmi osobní otázky, které jsou mi dost nepříjemné. Já ale moc dobře vím,  jak se chovat. Když k nám jezdila hraběnka z Rennes, tak jsem přeci jen dokázala z jejího chování něco málo pochytit. A tyto znalosti jsem využila právě dnes. Při každém jeho trapném pokusu o vtip jsem se smála, když on se na mě usmál, tak jsem se úsměv nebála opětovat a když mi nabídl, abychom se posadili a popovídali si v klidu, tak jsem nabídku laskavě přijala.