Sen

5

Probudím se uprostřed neznámé krajiny, ze všech stran mě obklopuje liduprázdná louka. Slunce zrovna vychází a pěvci mi prozpěvují na uvítanou. Květiny, které se nachází po celém paloučku, opylovávají včelky. V břiše najednou pocítím palčivou bolest. „No samozřejmě!" vzpomenu si na nezapomenutelný zážitek, který mě bude zřejmě pronásledovat celý život. Sáhnu si na ránu a hned se mi celá dlaň obarví krví. „Tohle nevypadá dobře". Začínám ztrácet čím dál více krve a šaty mám od ní celé zničené. Snažím se zrychlit krok, protože to už dlouho nevydržím.

V blízkém horizontu však nevidím jedinou vesnici, jedinou domácnost, kde by mi mohli pomoct. Musím si tedy prozatím poradit sama. Zoufale se snažím najít použitelný kus šatů, kterým bych krvácení pozastavila. Podaří se mi utrhnout něco málo ze spodničky. Střevíce na vysokém podpatku se mi začínají rozpadat, a tak je zahodím. Nehodlám se zdržovat maličkostmi. Mám pocit, že jsem ale neučinila zrovna nejmoudřejší rozhodnutí. Malé klacíčky se mi zařezávají do chodidel. Bolest se stává nesnesitelnou.

Na tváři se mi objeví úsměv, když zaslechnu cválání kopyt. Mám sto chutí se rozběhnout za zvukem i kdyby to měli být další lupiči. Potřebuju pomoct. Hledám jakýkoliv náznak, že se koně blíží, ale bez výsledku. Pravděpodobně jen míjeli pláň a ani si nevšimli dívky, která byla celá zahalená v krvi. Seberu všechnu sílu, která mi ještě zbyla a snažím se postavit na třesoucí se nohy. Ujdu několik kroků, a už znovu vyčerpáním a bolestí padám k zemi. Zvedám hlavu k obloze, na které své obvyklé místo zabírá jasně zářící měsíc. Právě padá hvězda a s ní se mi vybavuje přání, které doufám, že se naplní. Touha přežít noc.

Když jsem si přála se odsud dostat nemyslela jsem to ale takhle. V momentě kdy znovu otevřu oči, se už nenacházím na louce, kde cvrlikají cvrčci. Nyní jsem na dalším dosud neobjeveném místě. V žaláři.

Zápěstí mám obmotané železem a kolem krku se mi táhne mohutný řetěz. Jsem zahalená v šatech pokrytých zaschlou krví, které se mi lepí na tělo. Hádám, že přesun do žaláře nebyl úplně nejsnazší. Snažím se nahmatat si na hlavě čelenku, kterou jsem ještě včera měla. Doufám tedy, že včera. Je totiž možné, že jsem tu zavřená několik dní. Výsledek byl však nulový. Na hlavě necítím nic jiného než mastné, krví proplétané vlasy. „Aspoň tedy, že ty mi nechaly," pomyslím si. Porozhlédnu se po místnosti, ale nic jiného kromě toho, co osvětluje pomalu dohasínající svíčka nevidím. Zkráceně řečeno zahlédnu pouze prkno, na kterém ode mě očekávají, že budu spát.

Legrace mě brzy přejde, protože za neprorazitelnými dveřmi zaslechnu hlasy. „Kdy ji popravíme?" ptá se první. „Na rukou má více krve než my dva dohromady." směje se druhý, „den, dva ji necháme vyhladovět, potom jí změříme krk a už to bude."

Začínám panikařit. Pokouším se najít malou skulinku ve zdi a spatřit alespoň denní světlo, spatřit špetku naděje. Nic. To však neznamená, že se jen tak vzdám. „No počkejte. Teprve uvidíte, kdo je tady Rosalind D'Anascaul!" má ústa se neubrání ďábelskému úsměvu. V hlavě se mi totiž rodí plán.