Sen

9

Vybere nejbližší lavičku, kterou zahlédne. Strachem se mi třesou kolena, která schovávám pod nejspodnější vrstvou šatů. Henry mi položí dlaně na kolena a jeho oči se prodírají až do hloubky mé duše. Nikdy jsem nebyla úplný milovník objímání a vyjadřování citů, takže mi tahle situace není zrovna nejpříjemnější. Oči začínám mít skleněné a každou chvíli očekávám, kdy se mi svalí kapka po tváři. Henryho výraz mě totiž děsí. Je až strašidelné, jak nevinně se tváří a vypadá. Snaží se ve mně vyvolat pocit, že by mi ani vlásek na hlavě nezkřivil. Já mu ale nic nevěřím, protože se nehodlám znovu napálit.

 Z mého dumání mě probudí Henryho volání mého jména. „Rose, Rose?! Všechno v pořádku, nemám někoho zavolat?" dožaduje se stálé odpovědi. „Ano, ano, všechno v nejlepším pořádku," zalžu. „Chtěl jsem tě o něco požádat, jestli je to možné." „Žádný problém, ptej se," a s těmito slovy jsem se od Henryho pro mou bezpečnost oddálila. „No...asi to bude znít dost divně, ale víš, jak se dneska pořádá bál a každý má mít svého partnera?" zeptá se mě. Samozřejmě, že vím. Snad si nemyslí, že jsem tak hloupá. Pardon, mě vlastně vůbec nezajímá, co si o mně myslí.

Ale nahlas odpovím jen tohle: „Jojo, vzpomínám si. Co s ním?" „Je tu nějaká šance, že bychom šli jako pár? Ale než něco stihneš ještě namítnout, tak samozřejmě myslím, že bychom jen předstírali, že jdeme spolu. Už jen z tvého pohledu jde poznat, že společnost moc nemusíš, a proto by se to jen předstíralo." Musím přiznat, že jsem tento typ otázky nečekala. Ale je to úžasná příležitost se o něm dozvědět víc a zjistit, kdo ho najmul. „Nevidím důvod, proč by to nešlo. Pojďme tedy dělat, že jsme do sebe zamilovaní," zasměji se ironicky. Henryho se to ale asi dotklo, protože se se mnou nesměje. Ale notak Rose, musíš si dávat větší pozor, co říkáš. Nesmí zjistit, že si sním pouze hraji. 

Je pozdní odpoledne a všichni hosté se přesunuli do hodovní síně, kde se podává nespočet všelijakých dobrot. Všichni se náramně baví. Muzikanti vyhrávají písně a sloužící nosí další jídlo. už to nemůžu vydržet, a tak si také pro něco zajdu. Zamířím do zadní části síně, kde se podává pití. „Dáte si víno nebo radši něco silnějšího?" zeptá se mě služebná. „Víno postačí, děkuji." odpovím ji co nejvlídnějším hlasem a bedlivě ji pozoruji, když mi dolévá pohár. Zrovna, když nevnímám, tak se mě dotkne ruka, která mi neochotně vrazí pití do ruky. Ale kdo to byl, to už si nevzpomenu.

S pitím v jedné ruce a se zákuskem v druhé si hledám volné místo k sezení. Zrovna se chystám si sednout, když v dáli zahlédnu Henryho, který mi dává znamení, abych si přesedla k němu. Když už se k němu blížím, tak mi cestu zkříží jeden z pozvaných, který mi vytrhne víno z ruky, kopne ho do sebe a zvolá: „Nemáš něco silnějšího?" a jak tohle dořekne, tak se mu z úst začne řinout nekončící množství krve. Jako kdyby mu to rozežralo vnitřnosti. To co bylo v pití účinkovalo dost rychle. Má teorie se hned potvrdí, protože mezi krví zahlédnu kousky slepého střeva. Zděšením odskočím metr od něj a zakopnu o nohu židle. Henry mě ale včas zachytí a ptá se mě, jestli jsem se stihla vína napít. Jeho oči vzbuzují dojem, že se o mně bojí. To si opravdu myslí, že mu na to jeho, jakože zajímání se o mně skočím? Seberu všechnu odvahu a vyběhnu hledat Lady Ines a Lady Meg, protože se doopravdy začínám bát o svůj život.