Na nás

Dvacátá sedmá kapitola

„Pojďte jesť!" Zakřičel Lucka, když jsme s Dejanem slavili. Během chvíle jsme byli u stolu a poslušně čekali.

Po jídle jsme se šli koukat na film. S Dejanem jsme se shodli na 365 dní. Holek jsme se ani neptali, protože by stejně naše rozhodnutí nezměnili. Lucka se posadila vedle mě a začali jsme se koukat. Když tam byla ta scéna na té lodi (Kdo viděl musí vědět) jsem jí položil ruku na stehno. Už jsem měl v plánu jí táhnout nahoru než mojí ruku zastavila. „Dneska nemôžem." Podíval jsem se na ní nechápavě. „Bože. Mám mesiačiky debilko." Vysvětlila mi a zasmála se. „Kurvaaaa." Řekl jsem a ona vybuchla smíchy. „Co se děje?" Divila se Bea. „Nič len mám svoje dni." Co to Lucka řekla začali se smát obě. „Může mi to někdo vysvětlit?" Ještě Dejan se musel zeptat. „Lucka má měsíčky." Stále koukal nechápavě. „Bože Dejo ty seš debil. Prostě ji nemůžu oprcat." Plácl jsem se do čela a holky se začali smát ještě víc. Bylo zajímavý smát se u erotický scény. Dokoukali jsme film a šli si lehnout.

Vzbudil mě prudký pohyb, který udělala Lucka. „Co se děje Lucko?" Zeptal jsem se a všimnul si že pláče. „Nič len zlý sen." Řekla a objala mě. „Prosím sľub mi že ma nikdy nenechaš." Řekla a podívala se mi do očí. Plakala a já jí tak nerad vidím. „Slibuju." Řekl jsem a přitáhl si jí do objetí. Hladil jsem jí po vlasech než jsem slyšel jak si spokojeně oddechuje. Nemohl jsem usnout. Přemýšlel jsem co se jí tak asi mohlo zdát. Nemohl jsem na to přijít a s touhle myšlenkou jsem konečně usnul.