Na nás

Osmnáctá kapitola

Vyšli jsme z koupelny a šli zpět za ostatními. Když nás David spatřil, tak řekl: „Fajne jsme všichni, tak si zahrajeme 5 minut v nebi." Plácl jsem se do čela, protože to je totální kravina, ale co už.

Posadili jsem se do kruhu a Dejan zatočil flaškou, aby vybral první dvojici. Hrdlo se zastavilo na pro mě neznámé dívce. Dejan zatočil znovu a hrdlo se zastavila na Richardovi (koukr). Oba se postavili a zmizeli za dveřmi pokoje pro hosty. Všichni celých pět minut bedlivě poslouchali. Žádný vzdychy slyšet nebyli. Buď to dělali kurva potichu, nebo to nedělali. Přišli zpět a posadili se na svá místa. Tentokrát jsem točil já. Hrdlo padlo na Dejana, a pak na mě. Oba jsem se zasmáli a postavili. David za náma zařval: „Martine, seš můj bratr, tak ať jsou slyšet pořádný vzdychy." Všichni se začali smát. Šli jsme do pokoje a začali si povídat. Dejan mi řekl jaká je Bea v posteli. Asi jsem to úplně vědět nemusel, ale tak to si kamarádi normálně říkaj. Zazvonilo, že pět minut uběhlo a my vylezli. „Já jsme ti snad něco řekl ne brácha? Zklamal si mě." Opět výbuch smíchu.

Hráli jsme dál a to byli dvojice, které jsem neznal. Šla jedna dvojice, která zabrala pokoj, protože se začali ozývat solidně intenzivní vzdychy. Nečekali jsme na ně a hráli dál. Padlo na Beátu a nějakého kluka. Zapadli do Davidova pokoje. Dejan byl celou dobu docela nervózní. Nedivím se mu taky bych byl nervózní, kdyby měla jít do pokoje Lucka a někým jiným než se mnou. Vyšli a Bea měla na krku cucáka. Dejan si ho nejspíš vůbec nevšiml, protože se zase normálně bavili.

Zatočil Richard a poprvé to padlo na Lucku. Normálně jsem se modlil k bohu aby to byl Albrecht, jenže jsem si neuvědomil, že Albrechti jsme tu dva. Padlo to na Davida. Lucka se na mě zmateně podívala. A už se zvedala. „Sáhneš na ní a rozbiju ti držku." Stihl jsem říct, než se ztratili za dveřmi. Neuběhli ani tři minuty a Lucka vyběhla. Běžela za mnou a obejmula mě. „Co se stalo?" Zeptal jsem se se vztekem. Pověděla mi úplně všechno. Vstal jsem a šel za Davidem, který byl stále v pokoji. Stál opřenej o zeď vedle dveří. „Tak seš čurák?" Zařval jsem ne něj a on se jen ušklíbl. Vrazil jsem mu jednu, ale to jsem dělat asi neměl. Jednou ranou mě totiž vypnul. Spadl jsem na zem a on do mě bušil víc a víc. Začal jsem zavírat oči a poslední co jsem slyšel byl Luciin hlas: „Volajte záchranku!"