Na nás

Pátá kapitola

Seděl jsem na posteli a přemýšlel. Nevěděl jsme jak si to její chování vysvětlit. Z mého přemýšlení mě vyrušil Dejan, který přišel do pokoje. „Ahoj, asi bych ti měl něco říct." Řekl úplně bez emoce. „Co?" Nadzvedl jsem obočí. „No nejspíš sis všiml že si u snídaně Lucka s Davidem něco šeptali. David jí dal ruku na stehno a jí to bylo nepříjemné, tak se ho zeptala co dělá. Od jí odpověděl že jí chce. Proto odešla. Prý že jak odešla z pokoje, když vás David viděl objímat, chtěla vědět proč to udělal. Odpověděl ji to co u stolu. Políbil ji. Jí se to nelíbili tak ho kopla a on jí vrazil facku. Pak jí chytil a na krku udělal cucáka, kterýho sis už nejspíš všiml." Dořekl vše co chtěl. Zůstal jsem na něj nevěřícně koukat. Nestihl jsem nic odpověď, protože do pokoje přišel David. Stoupl jsem si a dal mu pěstí. „Takže ti to ta kurva řekla?" Zeptal se když si otíral krev, která mu tekla ze rtu. Neudržel jsem se a vrazil mu zase. Na to už se neudržel ani on a dal mi takovou ránu až jsem spadl na zem. Začal do mě bušit jako do boxovacího pytle. „Hej kurva jste bráchové a vy tady do sebe bušíte jak čuráci." Řekl Dejan a Davida odtáhl. David se vytrhl z Dejanova sevření. „Ty zmrde. Lucii nikdy nedostaneš!" Křikl a flusl na mě. Poté odešel. Dejan mi pomohl vstát. Sundal jsem si triko na které mi můj vlastní bratr flusl a vzal si nové. Sedl jsem si na postel a v tu chvíli se rozrazili dveře do pokoje. Stála tam Bea a Lucka. „Ahojte moja mama mi v.... Martin ty si sa s niekym pobil?" Myslím že ví že jsem se porval s Davidem tak jsem bez jakékoli emoce řekl: „Do toho se nestarej." Asi jsem na ní nemusel být tak nepříjemný ale prostě jsem byl furt naštvanej.

Nastalo hrobové ticho, které ale zachránil Dejan. „No a co si nám to začala říkat?" Vzpomněl jsem si že začala říkat něco o mámě. „Aha to. No moja mama mi volala že by som už mala ísť domov. A chcela som sa vás opýtať či by jste ma neodviezli ak tu máte auto. Bývam v centre Prahy." Řekl to co měla na srdci. Už jsem byl dá se říct střízlivý tak jsem si dovolil říct: „Já tě tam odvezu." Začal jsem si hned oblíkat mikinu, která byla přehozená přes židli. Rozloučila se s Dejanem A Beátou.

Byli jsme už v autě a ona mi řekla adresu. Měl jsem na jazyku jednu otázku, tak jsem jí řekl na hlas. „Udělal ti ještě něco?" Hned mi odpověděla. „Nie." Ulevilo se mi že je jinak v pořádku. Ještě jsem tam měl jednu otázku. „Říkal ti něco o mě?" Nevěnoval jsem jí ani jeden pohled. Vztek se vrátil a já drtil volant. Docela mě pak začali bolet moje rozbitý klouby. „No povedal mi že som pro tebe ďalšie dievča s ktorým sa vyspíš a odkopneš." Já to věděl ten parchant. Nikdy bych jí to neudělal. Sic jí znám chvíli ale i tak jí mám rád. Zastavil jsem na kraji silnice a pevně jí obejmul. „Nevěř mu. Známe se sotva dva dny ale znamenáš pro mě hodně. A hlavně neplakej." Řekl jsme svoje myšlenky nahlas. Též na mě měla otázku, tak zpustila. „Ty si sa s ním pobil?" Věděl jsem že ví že jo, tak jsem jen kývl hlavou na souhlas. Odtáhli jsme se a já opět vyrazil.

Za nedlouho jsme byli na místě. Napsal jsem rychle na kus papíru svoje telefonní číslo a podal jí ho. „Tam je moje číslo. Zavolej. A na instagramu si tě najdu." Řekl jsem co chtěl. „Ďakujeem ti za všetko." Vtáhl jsem si jí do posledního objetí. Pustil jsem jí a odešla.

Nastoupil jsem do auta a jel domů. Ještě jsem zavolal Dejanovi aby to na hotelu vyřídil.