Na nás

Sedmá kapitola

Právě mi teď řekla že bude sama doma několik měsíců? Sice jsem se jí ptal už po několikáté ale musel jsem se zeptat ještě jednou. „Počkej, takže ty jsi teď sama doma na několik měsíců?" Musela si myslet že mluví s někým kdo má Alzheimra. „Áno." Už jsem se nějak probral a uvědomil si že jí tam nemůžu nechat samotnou. „Tak to je úžasný. Jdeme ke mě pro věci a půjdeme k tobě. Nebudeš tam sama." Řekl jsem rychle a už se zvedal z lavičky na odchod. „Takze ty tam budeš somnou?" Zeptala se mě. Copak čekala že jí tam nechám samotnou? Blbost! „Jo." Odpověděl jsem jí a už bral její ruku. Propletl jsem naše prsty. „Ďakujem, že ma tam nenecháš samú." Zapištěla jak malé dítě a skočila mi kolem krku. Naše rty byli blízko. Chtěl jsem je spojit ale odtáhla se a bylo na ní vidět že chce aby jsem dělal že se nic nestalo. Po cestě ke mě jsme ani jeden nepromluvili. Nevadilo mi to. Mohl jsem přemýšlet. Přes dveřmi do bytu jsem řekl: „Možná bude doma David, tak buď stále při mě, prosím." Řekl jsem trochu smutně a její ruku stiskl více. Byl jsem připraven na vše. Jako odpověď zakývala hlavou.

Dnes se na mě štěstí jen smálo. David někam zmizel. Šel jsem do pokoje a do tašky hodil několik kusů oblečení a nějakou hygienu. Měl jsem už vše co jsem potřeboval, tak jsme šli opět k ní.

Odemkla dveře od domu jejích rodičů a naráz jsme vstoupili. „Tak kde chceš spať?" Zeptala se na otázku na kterou jsem měl jasnou odpověď. „Co nejblíž u tebe." Řekl jsem a začal se k ní pomalu přibližovat. Couvala a to mě ujistilo že prej jí líbat nebudu ale pusu jí dám. Narazila do stěny a zavřela oči. Pousmál jsem se ale to ona vidět nemohla. Dal jsem jí jemnou pusu. Byla červená jak rajče. Měl jsem hlad, tak jsme se dohodli že si uvaříme nějaký jídlo.

Jak rozhodla budeme mít těstoviny se sýrovou omáčkou. Nenechala mě nic udělat i když jsem kuchař profesionál. Nad touhle myšlenkou jsem se zasmál. Měla to dobrý to neříkám. Sedli jsme k telce a pustili nějaký film, který jsme stejně nevnímal, protože jsem si povídali. Říkal jsem jí velice zajímavou storku o Dejanovi, když v tom jí začal zvonit telefon. Byla to její máma. Jak jsem to poznal? Při pozdravu jak asi jinak. Její mamka se jí nejspíš ptala s kým tam je, protože odpovídala: „No vieš mami neni tu Beáta ale môj kamarát Martin. Niekdy ti ho predstavím." Jen jsme se na ni s úsměvem podíval a začal si lechtat. Začala se smát a kroutit ze strany na stranu. „M-a-Martin prestaň. Mami prepáč p-o-potom ti zavolám." Tak zněli její poslední slova její mamce. Stale jsem si lechtal a smála. Nevěděla jak mě
Zastavit, tak si ne mě sedla obkročmo. Přestal jsme. Nejspíš jí vůbec nedocházelo co to se mnou dělá.