KLUČIČÍ TÁBOR (CZ)

🌻 11 🌻

V lese bylo naprosto hrobové ticho. Slyšela jsem jen svůj zrychlený dech a tlukot srdce z adrenalinu, který mi proudil v žilách. Nechtěla jsem svůj tým zklamat, prohrávat jsem se sice naučila už dávno, ale nebylo mi to vůbec příjemné. Zřejmě proto, že mi zemřela sestra před deseti lety na rakovinu. Byla to prohra života, na kterou prostě nezapomenete.

Každý den jsem jí jako malá navštěvovala v nemocnici, nosila jí dárky a obrázky, ona mi na oplátku četla z mé oblíbené knížky a mamka mě vždy pozdě večer vyzvedávala. Bylo to velmi náročné období, pro celou naší rodinu.

Byla jsem velice tvrdohlavá, byl vždy velký problém mě odtud dostat. Patrick byl úplný opak mého já, uzavřel se do sebe a nevycházel z našeho domu, odmítal chodit do školy a byl velice vázaný na našeho otce, vždy musel být s ním. Nikoho z nás netěšila myšlenka na to, že by nás mohla opustit, naše milovaná Rose.

Jenže se tak stalo a celý svět se nám sesypal jako domeček z karet.

Když Rose odešla, můj bratr si velice vyčítal, že se s ní nepřišel rozloučit, mamka se z toho psychicky zhroutila, ale pořád se snažila udržet při zemi alespoň nás dva, zatímco otec? Ten odletěl do Evropy a nikdo o něm už nic neslyšel. Jako lékař se staral o Rose nepřetržitě a neunesl, že i přes to všechno selhal a boj o její život prohrál. Považoval to za konec jeho kariéry. Nevyčítám mu vůbec nic, jako otec a doktor se snažil udělat maximum pro svou dceru jakožto pacientku, ale bylo pozdě. Moc pozdě.

Rose zjistili rakovinu až moc dlouho, byla bez šance, a když se její stav zlepšil, všichni jsme doufali v lepší zítřky. Nevím, co jsme provedli v minulých životech, že nás tak moc Bůh trestá, ale o den později se vydala těmi nebeskými schody nahoru k bráně, za kterými na ní čekali už babička s dědečkem.

Přesto se na něj zlobím, že nás nechal matce na starost sám a ani jednou se nám neozval.

„Chloe, Chloe!" narazila jsem do stromu, když mě oslnila něčí baterka.

„Au, co-"

„Jsi v pořádku?"

„Asi joo, jak to, že máš baterku? To je zakázané.."

„Pravidla jsou od toho, aby se porušovala, nebo ne?" Jack se uchechtl, ale na to hned zvážnil „ty jsi brečela."

„Ne, pravidla jsou od toho, aby se dodržovala,"

„To už není dávno v módě." mávl nad tím rukou, přešel ke mně a setřel mi jemně palcem slzy na mé tváři. Jeho dotek byl moc příjemný, a když zafoukal vítr, trochu více jsem se k němu natiskla, „neutíkej od otázky a řekni mi, proč jsi brečela," svou dlaň nechal přitisklou na mé tváři a druhou mě chytil za pas.

Chtěla jsem mu moc říct, aby to neřešil, ale nezmohla jsem se ani na slovo. Zřejmě pochopil můj zmatený ubrečený obličej a schoval mě do náručí a obejmul.

„Jacku, já-"

„Šššš, nic neříkej,"

Takže jsme tam stáli jak dva zamilovaní idioti pod nočním měsícem v tom pustém lese.

„Co to bylo,"

„Co myslíš?" nechápala jsem jeho vystrašený výraz v obličeji a chtěla se ohlédnout, co ho vyděsilo, ale místo toho, mě schoval za svá záda a přikrčil se za strom.

„Až ti řeknu, aby jsi utekla, tak utečeš, jasný?!"

„Jacku, já, já ale nechápu proč-"

„Prostě to uděláš, jasný!"

Trochu jsem se zděsila, když vytáhl kapesní nožík a mně podal svůj telefon. Při hře bylo zakázáno mít jakékoliv světlo, natož nějaký nebezpečný předmět. Jack porušoval naprosto všechna pravidla, jaká tu byla, a mně to ani trochu nepřekvapovalo. Přesto jsem byla zaskočená celou touhle situací a zamrzla jsem na místě, když se ozvalo kousek od nás divné zasyčení.