KLUČIČÍ TÁBOR (CZ)

🌻 5 🌻

„Můžeš jít." pronesl a cosi si opět čmáral na ten kus papíru. S pouhým 'nashle' jsem opustila jeho pracovnu a vydala se na ošetřovnu, kde mi zalepili a vyčistili drobné ranky na mém obličeji. Kde je asi Jack??

***

Jacka jsem po té rvačce už neviděla. Trochu mě mrzelo, že nepřišel na chatku. Ikdyž, se mu ani nedivím. Kluci se mu smějí, že ho přepral kluk, jenže on se trápí, protože ho přeprala holka.

No a pak je tu ještě jedna věc. Vrtá mi hlavou vedoucího slova, kdy řekl 'můžete ji pustit'. Copak on ví, že jsem dívka? Nebo se přeřekl? Proč by se ale přeřekl, když je zvyklí řídit několik let tento klučičí tábor PRO KLUKY.

Každopádně se ho ptát nebudu. Jednak bych nevěděla jak se zeptat a jednak kdybych to přiznala, tak z toho můžou vzniknout velké problémy. A to nechceme samozřejmě.

Na večeři se však něco změnilo. Seděla jsem u stolu co nejdále od ostatních a sama. S nikým jsem nechtěla mluvit. Byla jsem zamlklá a v hlavě mi kolovaly milióny otázek. Jiný kluk by se vytahoval, že někoho přepral, jenže já ne. Jsem taky holka a ne kluk. Holky to mají jinak, cítí jinak, vidí jinak. Mají odlišné názory než kluci. Ale proč se Já  sakra trápím?? Ještě abych ho začala litovat. Copak ho mám ráda? Haha, blbost! Jen blázním a mluvím sama se sebou. Jako vždy že.

„Ahoj." řekl někdo za mnou. Otočila jsem se na něj a teprve až teď postřehla, že už všichni odešli a já v jídelně osaměla. Zahleděla jsem se do jeho očí plné čehosi, co jsem nedokázala rozpoznat a velice mě to frustrovalo.

„Ahoj." odpověděla jsem mu a otočila se zase ke svému talíři a dále se nimrala v tom vychladlém jídle. Jack však nezůstal stát a přisedl si vedle mě s čímsi v ruce.

„Jsi v pohodě??" zeptal se.

„To bych se měla ptát spíš tebe, nemyslíš?"

„Takže se přiznáváš, Chloe?"

„S tebou by se hádat nemělo stejně smysl." pousmála jsem se a opět se zadívala do jeho očí. Byly tak jemné- no prostě dokonalé a-

„Proč nejíš?"

„Nemám chuť." odnesla jsem to do kuchyně a opět se na něj otočila. Pozoroval mě a přešel pomalu ke mně. Zastavil se přede mnou a zahleděl se mi do očí a pak na rty.

„Nebuď tak nedostupná McCollinsonová." musela jsem se otřást, když vyslovil mé příjmení jeho chraplavým hlasem.

Tak moc sexy chraplavým hlasem!

Zklapni!

„Budu taková jaká chci být a ty my nemáš co rozkazovat." zaskřípala jsem zubama a zamračila se na něj.

„Jdeme uklízet." pronesla jsem dřív, než stihl něco dodat a vrazila mu do rukou koště.

Au, moje ruka. Má dost pevné svaly.

Neslintej sakra a radši pohni!

***

Zalehla jsem do postele a nebrala ohledy na Jacka. Po tom úklidu jsem měla co dělat, abych se mu neomluvila. Vypadal příšerně a přesto v pohodě. Ty modřiny bude mít ještě hodně dlouho. I tak mi to ale nedalo a musela se prostě zeptat.

„Proč jsi mě uhodil, když víš, že jsem holka, Jacku?" koukla jsem se na něj. Ležel na posteli a civěl do stropu. Po vyplynutí mých slov z úst se na mě podíval. Naše postele byly rovnoběžně  od sebe asi metr, s menší uličkou na projití k druhému oknu v pokoji.

„Nevím. Nechápu to. Něco se ve mě zlomilo, že nechci prohrát, nebo že když jsi pro ostatní kluk, tak aby se mi pak nesmáli. Mrzí mě to."

„Spíš mě to mrzí." nevěřila jsem, že se mu tu teď svěřuji. A co ještě víc, ta slova jsem si nechtěla přiznat.

Jack se jen pousmál a otočil se na bok, aby mě lépe viděl.

„Proč jsi taková?"

„Jaká?"

„Taková, jiná. Proč jsi vlastně jela na tento tábor?"

Uchechtla jsem se.

„Brácha dostal tento tábor za vysvědčení a já měla jet k babičce a dědovi. Ani jeden jsme tam nechtěli, tak jsme se prostě vyměnili, jenže to jsem nepočítala s tebou." nechápala jsem nic z toho. Já se mu svěřuji? On dokáže být hodný?

„Pojď ke mně,“ pronesl a posunul se na posteli dál. Nechápala jsem co se to děje, nechápala jsem, proč mi to nabídl, proč to chtěl, ani jsem nechápala to, když jsem vstala a lehla si k němu.

„Dobrou noc," zašeptal mi do vlasů a obejmul mě kolem pasu. Přitulila jsem se víc k jeho hrudi a usnula.

***

Ráno mě probudili sluneční paprsky. Protáhla jsem se a do něčeho narazila. To něčeho vydalo podivný zvuk a pohnulo se. Podívala jsem se vedle sebe a málem vyjekla. Co dělám vedle Jacka?!

„Dobré ráno." zívnul si a taktéž se protánul.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co tu dělám a proč nemáš tričko?!" vstala jsem z postele a zjistila, že mi chybí paruka.

„Sama sis ke mně večer dobrovolně lehla zlato." mrknul na mě.

„Kde mám paruku?! A neříkej mi zlato!!" začala jsem hledat všude možně.

„Někde, kde ji už nikdy nenajdeš. Je na čase, aby jsi ukázala, kdo jsi." řekl s naprosto kamennou tváří. To nemyslí vážně!!

ZelvaM 🌻

📝 18. 2. 2021  (o p r a v e n o)

✔️

✏️ 845 slov