KLUČIČÍ TÁBOR (CZ)

🌻 7 🌻

Má matka je zasnoubená??!!

***

Týden uběhl jako voda. Sice rychle, ale pro mě se neskutečně vlekl. Onemocněla jsem a přestala se chovat jako kluk. Nerozumněla jsem tomu, proč je má matka zasnoubená zrovna s takovýmhle blbcem. Nerozumněla jsem tomu, proč jsem se začala cítit najednou tak sama. Kluci se mi vyhýbali, snad ze strachu a já osaměla. Dokonce mi neodpovídal na zprávy ani můj bratr. Moje dvojče, moje druhá stejná polovička. Co si jenom počnu? Nechápu, proč jsem najednou přestala mít chuť žít. Snad je to vše jen hloupý sen. Určitě se probudím a napíšu bratrovi co se mi zdálo. Zasmějeme se tomu a já se opět postavím na nohy jako donedávna. Jsem přece Chloe, které se každý bojí!

Nechci být jako oni. Jako ti, co žijí pravidly. Pravidla jsou od toho, aby se porušovala. To by měl vědět každý. Život je dar. Je to něco, co máme ve svých rukou a je jedno, jakou cestou se vydáme. Ať už půjdeme za štěstím, láskou nebo dobrodružstvím. Všechno je stejné. Je to náš cíl. A ať už se vaše cesta jakkoliv komplikuje, najděte si jinou cestu, jak se dostat k cíli. Cíl je totiž jen jeden a je pořád stejný. Cíl je od toho, aby jste jej dosáhly. Pravidla jsou k tomu, aby se porušovala a život je od toho, aby jste si mohli vybrat, kudy se dáte.

Dobře dobře, hodíme zase zpátečku jo ?? Jsem na tom asi fakt hodně špatně..

„Chloe! Kde jsi?!" zakřičel kdosi venku.

Že bych nebyla duch, ale stále existující živá bytost??

„Chloe. Tak tady jsi!" otevřela dveře má matka. Co ta tady dělá?!

„A kde bych asi tak byla? Hm?"

„Nebuď drzá! Ty víš moc dobře, kde by jsi měla být."

„Tak promiň, ale já k babičce a dědovi na tři týdny nechtěla. Mám je ráda, ale vždycky jsem chtěla na tábor. Jen se zeptej Patricka, i on ti to řekne. Navíc sem nechtěl."

„Tak promiň zlatíčko. Já jen...ale to je jedno." sedla si ke mně na postel a vtáhla mě do svého objetí.

„Mami, tak ty se budeš vdávat?" pustila jsem se jí a podívala se do jejích očí.

„Jak...?"

„Myslela jsem, že stále miluješ tátu, ale přeji ti to." usmála jsem se na ni. Cítila jsem, jak mi srdce změklo a já se cítila lépe než kdy jindy. Byla jsem plná lásky. Ale ne takové, jak je zvykem. Když byla šťastná mamka, byla jsem šťastná i já. Odchod mého otce byl těžký pro nás všechny.

Nic na to neřekla, jen mě opět vtáhla do objetí a takto jsme zůstali až do večera.

Ztrácela jsem se. Srdce mi zjihlo. Nikdo o mě týden snad ani nevěděl a teď dokonce přijela i mamka. Z pracovní cesty takto ještě nikdy nepřijela. Nechápala jsem, proč mi začaly ronit slzy. Nepocítila jsem jejich zdroj spouště. Snad štěstím i smutkem jsem smáčela mámino tričko, od doby co umřel táta, jsem ještě nebrečela. A co mě nejvíce překvapilo bylo to, že matka na tom byla stejně. Někdy se v ničem vážně nevyznám. Ale teď obzvlášť ne. A tak jsme tam jen v objetí seděli a plakali jak dvě malé děti, když jim někdo vezme jejich oblíbenou hračku...

„Chloe?"

„Ano mami?" odtáhla jsem se od ní. Cítila jsem se zvláštně. Byla jsem šťastná. Netušila jsem proč, ale bylo to tak.

„Dovolím ti tu zůstat, ale budeš poslouchat Maxe, jinak pojedeš domů, je ti to jasné?"

„No, nevím jestli mi to vydrží až do konce, ale pokusím se." usmála jsem se.