KLUČIČÍ TÁBOR (CZ)

🌻 8 🌻

Život je někdy vážně složitý. Proč to tak ale je? Proč? Copak je to spravedlivý? Proč neznám na většinu otázek odpovědi? Proč? Stále jen samé proč!

Už tři hodiny ležím v posteli a pláču do polštáře. Být tím polštářem, tak jsem nejspíš promoklá až na kost.

Život je tak nespravedlivý. Poslední dobou vůbec nerozumím svým pocitům. Chci znát na všechny nevyřčené otázky odpověď, ale o tom si můžu za tím nejspíš jen nechat zdát.

"Chloe, otevři!" chytne Jack bezvýsledně za kliku do (bohužel) našeho společného pokoje na tomto táboře.

"Nech mě bejt! Odejdi!" zařvu po něm a opět propuknu v tlumený pláč.

"Ty...brečíš??" podle jeho hlasu je jasné, že je zaskočený.

"Ne, odejdi!"

"Nenechám tě tu."

"Budeš muset. Běž spát jinam." hlesnu opět tiše a jen doufám, že mě slyšel. Jako odpovědí mi jsou jeho vzdalující se kroky ode dveří.

Můj pláč ustává, když si vzpomenu na to, co vlastně vyslovil. „Nenechám tě tu."

Copak mu na mně záleží? A proč mně to...zahřálo u srdce??

Ale hned potom se vzpamatuju a dojde mi, že mu nemůžu všechno po tom, co vše se už stalo, věřit.

***

Probudím se zcela vyspaná. Večer jsem usnula vyčerpáním z pláče.

Rozhodla jsem se vstát. Mé první kroky mířily ke skříni, kde jsem si na sebe oblékla obyčejné šedé legíny a černé tílko.

Chvíli jsem přemýšlela, zda mám otevřít dveře od pokoje. Nakonec jsem je přeci jenom odemkla a chytla za kliku. Snažila jsem se být tichá jako myš, když si jde k pastičce pro myši pro sýr. U mě byl Jack ta pastička a čerstvý vzduch ten sýr. Když jsem dveře otevřela, nemohla jsem uvěřit svým očím. Před dveřma spal sladce Jack. Ani se nehnul.

On to myslel vážně, když mi řekl, že mě tu nenechá. Ale proč?? Záleží mu na mně??

Ať to bylo jakkoli, musela jsem se nad tím pousmát a chtěla jít dál, jenže to by mě něčí ruce nemohly stáhnout dolů k zemi.

Jack se na mě lítostivě usmál do té doby, než mě uzavřel ve svém objetí a já jeho obličej neviděla. Nezmohla jsem se absolutně na nic.

„Co jsi tu dělal." zamumlala jsem mu do ramene.

„Pro tebe cokoli." pocítila jsem, jak se usmál a vnímala tlukot jeho srdce.

„Omlouvám se ti, Chloe." řekl aniž by věděl, že jsem mu to už včera večer odpustila. Jack dokáže být hold vážně dost náladový. Ostatně já taky.

Leželi jsme na sebe takto namáčknutí do té doby, než nás vyrušili kluci.

„Ty vole, co děláte na zemi??" zeptal se Lucas.

My se však nehnuli a Jack mě dál pevně objímal.

„To víš, láska dělá divy." poklepal Ryan Lucasovi na rameno a zasmál se.