Můj deník puberty

Spousta otázek

Bože, bože, bože... jak tak koukám úplně jsem odbočila od hlavního tématu... Tenhle víkend bude zdravý víkend, jedu za kamarádkou, a budeme cvičit, a jíst zdravě... a stavíme se pro něj... už mě unavuje mu neustále říkat " on" pojmenuju ho... co třeba...Ondra? Ne, to je hloupý, Martin? Vůbec se to k němu nehodí... co třeba " pan Tajemný" ... jo to by šlo :D ( ukázka mojí inteligence)

Takže, nejspíš se zastavíme i pro pana Tajemného, snad nás nevyhodí :D Občas nevím jestli ho miluju nebo ne, někdy se chová jako idiot, ale jindy... je tak... jak to jen říct... svůj? milí? pozorný? seriózní? dospělý? Já nevím, je prostě dokonalý, i když puberta dělá svoje, čím dál tim častěji se chová jako blbeček, ale když si spolu píšeme... tak je vidět že uvnitř je to pořád on. Zvláštní že?

Asi bych vám měla svěřit tajemství, bojím se vztahů, a není to jen tak nějaký strach, je to panická hrůza, je ke mě blíž jak metr? Spanikařím, uhýbám pohledem, ustupuju, začnu moc rychle mluvit.... ach jo, i když to je jen kámoš, nebo známý okamžitě zpanikařím. Na papíře je všechno mnohem snažší, dotyky, pohledy, dialog. Vše beru s klidem, dokážu namalovat lásku, dokážu lásku popsat, ale nedokážu ji projevit, znamená to, že nejsme schopná milovat? Znamená to že nikdy nedokážu založit rodinu? Nebo vést rodiný život? Znamená to, že se se mnou bude jednou můj kluk cítit úzkostlivě a nepřirozeně? Znamená to vůbec něco? Proč jsem tak klidná když tohle píšu? Proč si jsem jistá každým slovem, když v realitě neřeknu ani "ahoj"? Puberta mě změnila, z dívky která se bavila se všemi a byla šťastná, ze mě udělala tichou myšku v rohu pokoje, ničí mě to, chci začít odznova, každý den, každé ráno hned po probuzení si říkám, že budu šťastná, každou minutou jsem jistější, že dnes bude ten den kdy zmněním svůj život, ten den kdy se ze mě stane šťastný člověk. A každý den, každý večer, kdy usínám, mi po tvářích tečou slzy zlomeného člověka.

Proč?