Můj deník puberty

Blah BLah BLaH

Jsem si tak četla svoje první kapitolky..... hmmmmm

Hrozně jsem se změnila...až mě to děsí jak často se měním, ale to je fuk. Jde o tohle. Někteří z vás ( prosím ať tam jsou ať tam jsou) určitě chtějí vědet co se děje v mým životě. Tak...mám čas proč bych se nerozepsala že? ( líbí se mi zvuk klávesnice)

Furt bydlím s mamkou v podnájmu, ale moje mamka se rozhoupala a začala chodit na schůzky! Tleskám ji za to. Je neskutečně krásná, o dost krásnější než já. Ale neumí vyjadřovat své emoce. A proto se ji nedaří ve vztazích.

Od září nastoupím do deváté třídy...a to znamená výběr střední školy.

Z toho mám strach....ale život nečeká. Mám jisto, že chci jít na uměleckou. Protože v mém životě se střídá neskutečné množství zájmů, kurzů a kroužků. Ale to co je tu se mnou od narození je malování. Maluju od té doby co můj mozek dokázel pochopit rozdíl mezi rohlíkem a kaktusem. Myslím, že to mám po tátovi. Sice jsem ho nikdy neviděla, ale našla jsem doma v Rusku jeho kresby které posílal mámě. Jsou trochu podobné těm mým. Zahřálo mě to u srdce.

Někdy...se v mé obranné bariéře objeví trhliny. A když za ně nakouknu přiznávám si, znova a znova, že mi chybí " táta" . Myslím, že by můj život byl jiný.... ale už jsem si zvykla a líbí se mi jak žiju...takže sice je mi někdy smutno ale zvládám to.

Tohle léto na táboře...jsem si uvědomila hromadu věcí. Přišlo to jako blesk z čistého nebe....například: Poprvé v životě jsem si opravdově uvědomila, že jsem holka a že si zasloužím aby se ke mě lidi chovali dobře. Nemůžu ani popsat jak to byl existující a opravdový pocit. Poprvý za 2 roky jsem brečela. Ráda brečím...protože pak si připadám opravdově.

...možná dnes ještě napíšu. Ráda mluvím....Ráda píšu...snažím se tak různě existovat. ( ale tohle je falešná existence)