Naprosto reálná story, která zatím nemá konec, takže až to budete číst prakticky se ocitnete v mém světe!
PS: čeština mi jde asi jako kralikovi mazurka!
Kdyby moje hlava byla knihovna. Myslím, že teď by to byla knihovna v ohni...nebo po povodni.
Jsme rozumné bytosti. Jsem rozumná bytost. Jak mé srdce může patřit člověku který si ho nevaží? Sráčovi a egoistovi? Jak mé srdce může patřit někomu takovému, když je v mém životě člověk hodný a pozorný....?
Jak?
Jsem zmatená. Vím, že je třeba dát sbohem. A taky ho nejspíš dám....jen mě děsí kousek mě který stále ještě píše "nejspíš" jako by měl naději, že se něco změní. Čtyři roky se nic nezměnilo..proč teď?
Můj malý chaos v hlavě, pokládá smyslu řád.
Nad chladnou ironii mám chuť se smát. Jen stále smát.
A smích rve hrdlo na kusy.
Už nepopadám dech.
A vlastní ruce tělo zardousí.
Tvou kudlu nosím v zádech.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
