Můj deník puberty

Bez citu...

        Když ho vidím mám chuť vzlétnout, nebo se dotkount jeho vlasů. Chci cítit jeho obětí, chci aby mě pevně chytil a už nikdy nepustil. Chci cítit jeho měkké rty ne mé šíji.

        Vím, že tohle nikdy nebude pravda, že jsme nejlepší kamarádi, že jsme si tak blízko že mezi sebou máme propast, vím že kdybych mu dovolila aby se do mě zamiloval jen z půlky tak jak já do něj, začali by nás nenávidět, začali by mě pomlouvat, začali by ho schazovat dolů. Vím, že pokud by něco nevyšlo, příjdu o vše...

        Tak proč když jdu po měste mé oči hledají jeho, proč když s ním mluvím mám chuť mu neustále dokola říkat jak je skvělej. Proč ho trápím, vím že nesmím dovolit aby ke mě něco cítil, proto ucukávám když se ke mě přiblíží, proto odvádím pohled stranou když ten jeho je tak nebezpečně blízko.

        Nikdo se nesmí dozvědět, že jsem schopná milovat, nikdo nesmí vidět můj ruměnec v tváři, ani slzy pod deštěm.

        Nikdo, hlavně ne on...