Small secret

XIII.

Nevím jestli je fajn že kluci vědí o Tess nebo ne.
Nemusíme nic tajit, ale chybí tam to tajemství.
Aneb ví to kluci, ví to všichni.
"Volá mi máma, omluvíte mě?" Řeknu a po souhlasu ostatních vstanu od stolu.
"Ahoj mami" "Liame, ty jsi mi neřekl že s někým chodíš a já se to musím dozvědět až z internetu?" Neříkal jsem to? "Bože mami, kéž by jsi jednou ty články četla pořádně!" "Takže to není pravda? Já se těšila na vnoučátko"
Řekne mamka smutnějším hlasem.
"S Tess chodím, to je pravda, ale v dobu kdy byly články vydané, jsme spolu ještě ani nechodili!" "Výborně. A víš ty co? Přijeďte dneska na večeři. Ty i ta tvoje přítelkyně: musíme to oslavit" "mami..." buďte tu v pět, ano?" "Fajn" odpovím a mamka položí telefon
"Copak se stalo, že se tváříš tak smutně?" Přijde za mnou Tess a obejme mě
"Čeká nás první rodinný výlet!" "Výlet? Rodinný?" "Pojedeme navštívit moji matku"
Oznámím ji a ona se na mě vyděšeně podívá.
"Tvoji matku?" "Já vím, nechtěl jsem ale..."
"Ale užijeme si to. Bude to fajn" povzbudí mě
"Máme tam být v pět. S provozem v Londýně v pátek to budou tak dvě až tři hodiny k mamince, takže bych vyrazil co nejdřív, ideálně se stavit někde na oběd a na procházku" "Což znamená připravit se a vyrazit?" "Asi tak nijak" na chvíli se zamyslí ale nakonec souhlasí
"Dobře, myslíš že to za půl hodiny zvládnu"
"Tak zabal i něco na zítra. Vypadá to, že tam budeme i spát. Mámu nepřemluvíme!"
"Neboj se. Bude to fajn" lehce mě políbí a odejde do pokojů zabalit věci. Já zatím připravím moje auto. Dám do něj tu novou autosedačku a naskládám tam i kočárek. Myslím že bych potřeboval větší auto. Sám si nachystám pár věcí sebou a všechno si dáme společně do větší tašky. An toho má nejvíc. Jak jinak. A to má ještě svoji tašku s hračkami a já nevím čím vším.
Všechny věci dáme do auta, do sedačky Antony a vyrážíme na cestu. Doba oběda aneb jedna z dopravních špiček. Kdo by byl řekl že lidi budou do svých oblíbených podniků jezdit přes půl města?
No co si budeme. Asi nepotřebujeme vědět jak dopadá běžná špička, takže se posuňme o dvě hodiny později.
Nyní jsme zhruba v polovině cesty. V malém městě a mé oblíbené restauraci. Naproti nádhernému parku.
"Ještě před týdnem jsem ani neměl tušení, že někdy potkám někoho jako tebe Tess" "To je kompliment?" "Ano, díky vám, se cítím lépe"
Usměju se a políbím Tess.
"Tohle je přesně tak jak jsem si kdysi představoval. Teda skoro. Sedět někde v oblíbené restauraci, s mojí přítelkyní a miminkem v kočárku" "Takže ti Antony nevadí?" "Nikoliv Tess. Miluju ji asi tak jako tebe. Moc vás miluju. Obě" "Tak to pozor. Je to pořád moje sestra a ty můj přítel" řekne rázně ale hned potom se usměje. Miluju její smích.
"Miluju ji tak, jako kdyby to byla moje dcera"
Podívám se jí do očí "Je to moje holčička. Já totiž děti mít nemůžu a tak si to vlastně kompenzuji s Antony. Je jako moje dcera, ale byla bych radši, kdyby byla moje opravdová sestra a matka žila. Na děti jsme mohla mít čas, ale nemám ho. Starám se už čtyři měsíce o Antony a místo chození na párty, jsem doma s An a starám se o ni" "Jsi odvážná. Já osobně bych to asi nezvládl. "Všechno se člověk naučí za pochodu a navíc když jsem An poprvé viděla...byla tak roztomilá a úžasná, že jsem si ji vzala do péče já. Bratr s tím ze začátku nesouhlasil, ale já se jí nevzdala. Teď tady spolu žijeme spokojeně a kromě mámy a bratrova zdraví nám nic nechybí" "Byla by jsi skvělá máma. A jsem si jista že ta tvoje je hrdá na tebe. Zvládla jsi toho tolik že si zasloužíš být šťastná!" "Miluju tě Liame!" "Já tebe taky Tess"