Tenkrát v kempu - ABO Ereri

12

Jednou takhle v úterý jsem s Levim trénoval vytrvalost. Vydržel jsem i podle kapitána dost. Byl jsem neskutečně rád. Každá jeho pochvala pro mě hodně znamenala. Jelikož on je přesně ten typ přísného učitele, co nikdy nechválí. A pokud už, tak si to daný člověk opravdu zaslouží.

 Avšak boleli mě poté šíleně ruce. Hlavně další den. Ráno jsem nemohl udělat ani jeden klik. Nechal jsem radši toho, abych si moc neublížil. Ten den jsem spal hned v několika hodinách. Když přišla na řadu matika, chtěl jsem opětovně odpočívat. 

Učitelka mi však plány překazila a vyvolala mě k tabuli. Jen co jsem vzal křídu a začal psát, ruce se mi roztřásli a křída spadla na zem. Zkusil jsem to ještě jednou, avšak se stejným výsledkem. Nechci, aby někdo poznal, jak moc se třesou moje ruce. Tak jsem prostě předstíral, že nevím jak to vypočítat. „Co je to s vámi poslední dobou Jeager?" dotázala se učitelka. „Věčně mi spíte v hodinách, a příklady, které jste bez problému ovládal, nyní nezvládáte." Neměl jsem jí na to co říct. „Běžte si radši sednout a trochu se vzchopte." Dodala ještě. „To se jí to snadno kecá," pomyslel jsem si.

„Sasha si zapomněla svačinu!" Snažil se všechny varovat Connie. Jen co to všichni slyšeli přítisky si krabičky blíž k tělu. Jen já jsem neměl sílu, ani náladu se nějak bránit. Hned se tak vrhla po mojí svačině a celou ji snědla. Po obědě jsme měli ještě další 3 hodiny. Normálně ještě dojídám zbytky svačiny, ta však už ležela u Sashi v žaludku. Měl jsem takový hlad. Nebyl však úplně čas jít někam se najíst. „Prostě to vydržím" řekl jsem si při cestě autobusem.

Dorazil jsem jako obvykle. Levi se na mě podíval, pak pravil: „V pořádku? Dnes vypadáš dost unaveně." Okamžitě jsem se probral a řekl: „v pohodě." V tom se ozvalo hlasité zakručení mého žaludku. V horší chvíli už se to snad stát nemohlo. Chtěl jsem se studem propadnout do země. „Tsch, tak jdem na jídlo." Zavelel. „T-to je dobrý, já to vydržím." Probodl mě pohledem a já radši už nic nenamítal. Šli jsme pěšky do nedaleké restaurace. Objednali jsme si a jen co nám donesli pití, povšiml jsem si něčeho. Způsob jakým Levi držel hrníček kávy, byl opravdu zvláštní. „Proč držíte ten hrníček takhle?" zeptal jsem se opatrně. Hodil po mě jeden z jeho ledových pohledů, než řekl: „Zvyk z dětství." Evidentně je toho ještě hodně, co o něm nevím. Když nám donesli jídlo, měl jsem problém se pořádně najíst. Moje třepající se ruce to pěkně stěžovali.

„Erene," začal, „ Prý se ti zhoršil prospěch a ve škole jsi jak chodící mrtvola." Jak o tom sakra ví. Dostanu snad dalšího sprda? „No, je to pravda, ale mě je to jedno. Stejně většina z toho mi v životě k ničemu nebude." Odvětil jsem. „A tvému otci to nevadí?" ptal se dál. „Mému otci je to jedno, dokud ho netahají z práce." Protočil jsem oči a Levi vyzvídal dál: „Kde pracuje?" „Je to doktor a zkoumá myslím ty geny. Ale mě to ani v nejmenším nezajímá, opustil nás, když bylo nejhůř."

„Mě taky opustil, ne otec ale strýc. Staral se o mě, když matka zemřela. Jenže jednoho dne prostě zmizel." Řekl Levi, jakoby se mnou soucítil. „Kolik vám bylo?" Zeptal jsem se. „dvanáct," odpověděl, „ ale je to už dávno.

„Já vím, že nejsem dobrej příklad. Sám jsem nikdy nebyl žádné kvítko, takže nechci, abys skončil jako já. Sám moc dobře vím, jak je tvůj cvičební plán těžký. Nemusíš ho plnit celý a každý den. Nechci, aby ses uměl prát, avšak nedodělal ani střední. Záleží taky i na tobě, čeho chceš v životě dosáhnout." Jenom jsem tak seděl a čuměl. Hltal jsem každé jeho slovo. 

„Vy umíte teda promluvit do duše," řekl jsem. „Tsch," odsekl, „ a tykej mi." Z toho jsem byl ještě víc na větvi. Měl jsem k němu moc velký respekt na to, abych mu tykal. Přesto jsem souhlasil. Co jiného taky. Kdybych jsem to odmítl, bylo by to akorát trapné. „Jenže, já ni nevím, co bych chtěl dělat po střední," řekl jsem, „Napadlo mě, že bych mohl dělat něco jako ty..." „na to zapomeň" přerušil mě. Zněl hrozně striktně. Radši už jsem nic neříkal. „Dneska už cvičit nebudeme," řekl, „sám jsem unavený." Opět mě hodil autem domů.

Šel jsem si ještě zaběhat a pak si sedl k učení. Na jednu stranu bych neměl zanedbávat školu. Na stranu druhou ani nevím, jestli to má vůbec smysl se snažit. Já nikdy neměl moc problém se známkami. Jsem jenom takový průměrný student. Takže i když se mi známky zhoršily, nepropadám.

------

Další dva dny utekli jako voda a nastal pátek. Opět jsem jel na tréning. Všechno probíhalo tak nějak normálně. Učil mne tentokrát jak bojovat proti noži: „Předem ti říkám, že tyhle chvaty asi nikdy nevyužiješ. Ani bych ti to nedoporučoval. Pokud bojují holé ruce proti noži, skoro vždy vyhraje nůž. O to víc musíš být rychlejší a nepřítele překvapit." Levi vzal maketu nože a pobídl mě, abych mu ten nůž zkusil vzít. Snažil jsem se ho nějak překvapit a šel jsem na něho s plnou rychlostí. Ale on je snad démon. Pokaždé uhnul a říznul/bodnul mě na znamení mojí prohry. Většinou mi ještě podrazil nohy. Ani jednou. Ani jednou jedinkrát se mi to nepovedlo. Můj spirit to však neodradilo.

Trochu jsem se vydýchal a zkoušel to znovu. Jen co jsem se rozeběhl, začal zvonit jeho mobil. „Doprdele," zanadával, „musím jít Erene, volají mě do akce." Než jsem stihl říct jediné slovo, byl fuč. Už jsem slyšel jenom odjíždějící auto. Povzdechl jsem si a šel se převléct.

Na recepce mě zastavil muž se slovy: Teda Levi ti dává pořádně zabrat co? Byl to ten stejný muž, se kterým se tenkrát bavil. Vy znáte Leviho? Dotázal jsem se. Byl jsem s ním v armádě na několika misích, navíc sem chodí často cvičit. Jinak, jmenuji se Eld Gin a jsem majitelem téhle posilovny." Neodolal jsem svému pokušení, víc Leviho poznat: „Jaký byl Levi v armádě?" „Jiný a zároveň stejný. Hlavně nebyl tolik uzavřený a odtažitý. Sám nevím, co se s ním stalo. Většina chlapů se znění, poté co vidí první smrt. On však vypadal, naprosto vyrovnaně. Proto jsem byl překvapený, o kolik se změnil.. A jak to, že tě Levi takhle trénuje? Tohle není zrovna jeho zvykem." „Já ani nevím, prvně jsme se potkali na kempu a já se chtěl naučit víc." Rozhodně jsem mu neříkal nic o tom večeru. Ještě jsem se optal pár věcí o armádě. Nakonec jsme se rozloučili a odešel jsem domů. Bylo to vlastně poprvé, co mě nevezl autem. Nebylo to moc příjemné a chtěl jsem být co nejdřív doma. Nebyl jsem moc unavený, tak jsem si ještě zaběhal.