Tenkrát v kempu - ABO Ereri

17

Tahle kapitola začíná na policejní stanici po té drogové akci 

Levi POV

„Jó jasně předám to Erwinovi," říkal jsem nějakýmu týpkovi, když mi podával ty dokumenty. Za celý den jsem byl pěkně napruzený. „Tak nejdřív zjistím, že Eren skutečně ty drogy měl, a pak se ještě seru s těma papírama. Fakt super den dneska" nadával jsem v autě.

Cítil jsem se, jakoby se ve mně praly dvě části. Jedna chtěla Erena tak seřezat, že už si nikdy nesedne a pořádně ho seřvat. Ta druhá ho však chtěla utišit a zbít toho, kdo mu ty drogy nabídl. Možná kvůli jeho reakci. Nebyla žádná! Od něho bych čekal, že se bude bránit a hledat výmluvy. Jenže on si nechal všechno líbit. Kdybych ho zmlátil, určitě by se nebránil. To mě taky hněvalo. Nebo bych měl spíš říct, trápilo. Kam sakra zmizel jeho bojový duch?! To už je přece jedno. Může mi být všechno u prdele, když se naše cesty rozešli.

Nebudu lhát, pořád jsem na něho myslel. Teda, pořád jsem na něho chtěl myslet, ale myšlenkám zabraňoval.

-------

Asi o týden později jsme jeli na dost nebezpečnou akci. Měli jsme zasahovat, v nějakým domě organizovaných zločinců. Jednoduše řečeno, bylo jich hodně, měli zbraně a uměli s nima zacházet. Sjelo se víc týmů. Já jako odstřelovač jsem vylezl na určenou budovu a sestavil si zbraň. Mým úkolem bylo krýt ostatní. Ze začátku šla operace klidně. Spoustu jich pozatýkali a vzali jim zbraně. Vypadalo, že je už vše u konce.

Najednou se ozvala střelba a hrozný křik. Zezadu je překvapili další muži, o nichž nikdo ani nevěděl. Střelil jsem dva do ruk, jen co se posunuli k oknu. V tom jsem si všiml, jak na mě jeden z balkónu mířil. Okamžitě vystřelil. Na poslední chvíli jsem si stihl zakrýt hlavu a kulka zasáhla moji ruku. Střelil jsem po něm pro jistotu dvakrát. Kdybych se nestihl vykrýt, už bych byl dávno mrtvej. Hlásil jsem svoje zranění, zatímco jsem tu ruku stahoval, aby to tolik nekrvácelo. Stejně už jsem ani nemusel střílet. Nikdo další se neobjevil. Asi po deseti minutách prozkoumali kompletně celý objekt a všechny pozatýkali. Zavolali mi sanitku, která mě i přes můj veškerý odpor odvezla do nemocnice. Jako bych si nedokázal dostat náboj z ruky a zašít to.

Když mě převezli na sál, volal mi Erwin. Jako vždy se ptal na každý detail. Nebral jsem mu to za zlé. Byl náš nadřízený a musel evidovat jakékoli zranění. Hanji mi chtěla odpoledne dovést čaj, co od někoho dostala. Tak jsem jí volal. Samozřejmě musela přijít až do nemocnice a dokonce s sebou dotáhla i Erena?! Tak toho jsem tu teda opravdu nečekal. A vlastě ani nechtěl. Teda, byl jsem rád, že ho znovu vidím. Nicméně se ve mně pořád přetahovaly ty dvě strany. Mám se od Erena navždy odloučit, nebo ne?

Jen co Eren promluvil, okamžitě jsem ho zastavil. Ne, teď nemluv, Erene. Ještě, chvíli mlč. „Když- když, já vás mám rád." Vykřikl najednou. Zarazil jsem se. Nevěděl jsem co říct. Sakra, jak ho mám umlčet? Na tuhle otázku existují jenom dvě odpovědi a "nevím" mezi ně fakt nepatří. „Už bys měl jít, Erene" řekl jsem zamračeně. Byl jsem na sebe pěkně naštvaný. To už nedokážu ani odpovědět na jednu zasranou otázku?! „Ano, už půjdu," řekl a odešel.

Ne, ne prosím nechoď! Zůstaň Erene, ještě chvíli prosím zůstaň. Chtěl jsem mu tohle říct. Chtěl jsem to na něho zakřičet. Chtěl jsem vstát a prostě ho přitáhnout k sobě. Ale neudělal jsem to. Neudělal jsem nic a jenom čuměl. Hanji byla celá překvapená. Když se mě zeptala, jenom jsem jí odsekl a naléhal, aby odešla. Svíral mě strašný pocit hůř než jakákoli svěrací kazajka. Cítil jsem se hrozně. Jeho hlas mi prozradil, jak moc ho moje slova bodla.

„Přece nejsem nějaká ubulená holka," prorazil jsem všechny myšlenky, „ Už jsem zažil i horší."

-------