Probouzím se na špinavé a studené zemi cely. Nacházím se pod zemí,pod smečkovým domem. Znovu si v hlavě opakuji že jestli tohle přežiju,bude to opravdový zázrak. To už ale někdo prostrkuje mřížemi kus oblečení. „Na,tohle si obleč.“ ozve se hlas jednoho z hlídačů. Beru černou látku do ruky a zjišťuji že se jedná o velké tričko. A nic víc? Skvělé,zemřu polonahá.
Obleču se o chvilku později už někdo otevírá mříže. „Pojď sem.“ promlouvá vysoký muž. Vím že mi nic jiného nezbývá a tak k němu přejdu a nechám si na ruce nasadit pouta. Vím že se o mém převozu už s alfou museli domluvit. Mě se ale nikdo nebude na nic ptát. Budu mít možnost si promluvit s nějakou autoritou až u alfy Jordana.
Vedou mě na povrch země,jeden hlídač za mnou a jeden předemnou. Vždycky jsem byla klidná osoba..dokonce i v tu chvíli kdy mi jde o život si dokážu zachovat čistou hlavu. V moment kdy mi někdo ale bere svobodu,jsem jako na jehlách. Kdo by taky nebyl, že. A právě teď se to děje. Nejen že mi berou svobodu ale i život. Vím že pokusy o útěk to v této situaci jenom zhorší. A tak se nechám přivést před smečkový dům.
Velitel celé výpravy na území alfy Jordana všem rozdá pokyny a pak mi nařídí abych si sedla do zadu do auta.
Poslechnu ho a skutečně usedám. Cesta začíná.
Pohled Jordana:
Dnes ráno jsem vstal s dobrou zprávou na stole v mé pracovně. Na kousku bílého papíru v zapečetěné obálce se nacházel krátký a stručný dopis. Alfa Mark dostihl vlčici co před rokem lovila na mém území. Tu na jejíž dopadení jsem vypsal odměnu.
Teď už je po poledni a každou chvíli by i s ní měli přijet. Hned ráno jsem si šel zaběhat ve vlčí podobě a tak mám teď docela dobrou náladu. Budu si ji muset bohužel kazit tím že odsoudím tu vlčici na smrt. Zajímalo by mě jak taková samotářka co se co chvíli ocitne na jiném území asi vypadá.
To se ale už za chvíli dozvím. Oči se mi zatoulají k fotce postavené na desce dubového stolu. Je na ní vyobrazena má rodina. Má mrtvá rodina. Při vzpomínkách na to co se stalo zatnu ruce v pěst. Vím že s nahromaděným vztekem a smutkem by mi mohla pomoct jediná osoba. A tou je má družka.
Tu jsem ale ještě nenašel a zdá se že ani nikdy nenajdu. Je mi sice teprve osmnáct let,i přesto se mi zdá už snad ani nemám šanci ji najít. A tak mi nezbývá než si vztek vybít v tělocvičně. Na to teď ale není čas. V ten moment totiž zaslechnu auto parkující před smečkovým domem.
