Pohled Kellin:
Probouzím se až když mi někdo dá facku na tvář. Cože? Já jsem usnula při cestě na smrt? „Vylez ven nebo tě odtamtud vytáhnu.“ zavrčí jeden z vlkodlaků co mě vezli za alfou Jordanem. Chvatně vylezu v auta,i přesto se mi dostane kopance. Bolestně syknu a nechávám se jimi vést do smečkového domu...který spíše vypadá jako vila. Obrovská budova bouřkové barvy se tyčí vysoko nade mě. Pohlédnu nahoru na nejvyšší balkony a na jednom z nich zahlédnu mužskou postavu. Že by alfa?
Rychle pohled odvrátím. Bez povolení je zakázáno se dívat alfovi do očí. A já jsem se s jeho pohledem malém neúmyslně setkala. To už ale není čas na myšlenky plynoucí v mé hlavě bez cíle, vedou mě totiž po mramorových schodech nahoru kamsi do patra. Čím výše jdeme tím více je okolo mě stěn ze skla. Dovnitř proniká světlo dne ve své plné kráse a vše halí do namodralého odstínu.
Takže tady zemřu? Je tu krásně, pomyslím si. To ale ještě netuším co se stane. Nějak se mi povede se zamyslet natolik že začnu vnímat až když se ozve zaklepání na dveře. Uvědomím si že vcházíme do alfovy pracovny což mě ihned vytrhne z veškerého zasnění. Vcházíme dovnitř a já hledím do podlahy. Do nosu mě praští osobitá vůně místního alfy,Jordana. Je cítit po lese a čerstvé vodě z potoka. Stáhnu si tričko co nejníž,v pokusu o zakrytí,i když je mi triko skoro po kolena.
Usazují mě na židli před Alfu a já tak musím sedět se skloněnou hlavou. „Našli jsme ji včera na našem území,hned jsme vám ji přivezli alfo Jordane. Chcete abychom ji zabili hned nebo-“ dál už ale nestihne nic říct. Předemnou sedící alfa severní smečky totiž náhle vybuchne hněvem.
„Ihned odtuď vypadněte! Splnili jsme práci,tak běžte zase rychle domů.“ zavrčí. Při zvuku jeho hlasu se přikrčím a křečovitě zavřu oči. Netuším co to do něj vjelo...co jsem udělala? Během sekundy v místnosti osaměním spolu s ním.
Začnu se klepat strachy,teď mě zabije. Místo smrti však přijde jenom jeho upřený pohled. Tiše vzlyknu. Až v tento moment si uvědomím že..nasává můj pach? Netuším co se to tu děje a tak jenom dál nerušeně pláču. Můj život byl až moc krátký...sedmnáct let. Co ale přijde po něm? Vezmou si mě bohové k sobě? „Podívej se na mě“ rozkáže alfa a já ho poslechnu. Seberu v sobě poslední kousky odvahy a pohlédnu mu do očí. Má je stejně žluté jako já,jenom s nádechem zelené. „Jaké je tvé jméno?“ promlouvá znovu.
Pohled Jordana:
„Kellin.“ špitne ona. Radši nic neříkám a jenom na ní hledím. Stále tomu nějak nemohu uvěřit. Jak je tohle možné? Jenom sedím v křesle v kanceláři a koukám jí do očí.
Našel jsem ji. Našel jsem svou družku. Malém kvůli mě byla zabita. Teď už ale nedovolím aby se jí něco stalo. Mám chuť se jí dotknout,je tak krásná. Nemyslel jsem si že existuje takhle dokonalé stvoření. Má dlouhé vlasy černé jako uhel,jasně žluté uhrančivé oči a ve tváři slzy. Je mi jí líto. Můžu za to že pláče já?
Pak mě ale napadne ještě jedna věc,co je jako bodná rána do srdce. Musí mě nenávidět. To kvůli mě se musela celý dlouhý rok schovávat a bát se o život.
