Pohled Kellin:
Procitám do bdělého stavu. Pomalu,po kouscích mi dochází co se stalo. Realita mě praští po pár sekundách. Jordan si mě označil. Chvíli mám v hlavě jako vymeteno než mi dojde co to znamená. V tu chvíli se mi po tvářích div nespustí slzy a já mám chuť začít křičet bezmocí.
Jak jsem to mohla nechat zajít tak daleko? Tak daleko že mě označil? Bohové...co si teď počnu? Jak se mi povede utéct? Začnu se třást strachy když si uvědomím co se mnou teď bude. Zůstanu tady s ním...s tou stvůrou. Dříve než se z nastalé situace stihnu dočista zbláznit se dveře do pokoje otevírají. Stane v nich sluha s podnosem. „Dobré ráno slečno. Alfa vám posílá snídani a vzkazuje že za chvíli přijde.“
Na to pokládá tác s jídlem na postel a mizí dveřmi na chodbu. Ještě za sebou znovu zamkne a je pryč. Nechám snídani snídaní a jdu se podíval k oknu které jsem při mém útěku rozbila. Už je zase zpravené. Pokusím se ho otevřít ale je zamčené. Musela bych znovu rozbít sklo a to by s označením neprošlo...jsem moc oslabená.
Frustrovaně vydechnu a jdu do koupelny. Tam je okno také jenom jedno,zamčené stejně jako v ložnici. S nepořízenou se vracím nazpět do ložnice a točí se mi hlava. Co mi to ten bastard udělal? Teď ho budu nenávidět ještě více. V posteli strávím jenom pár minut a už se dveře znovu odemykají a stane v nich samotný alfa. Raději zavřu oči a očekávám trest.
„Ty.. máš strach Kellin?“ raději mu neodpovídám a prázdným pohledem hledím do stěny. „Neměj, neublížím ti.“ povzdechne si a já cítím jak se postel v rohu prohne. „Proč?“ zeptám se a trochu se uvolním. „Nevím proč bych měl... chápu tě. Nechceš tady být,ale to já změním.“ vycítím úsměv v jeho hlase.
„Takže,nechceš mi o sobě něco říct?“ Na to jenom zarytě mlčím. „Kellin,víš že mi to buď teď řekneš nebo si to sám zjistím, nemá to cenu,mluv.“ Na moment mu pohlédnu do očí než se s výdechem zavřu a začnu mluvit. Může mi to uškodit když mu o sobě něco málo řeknu?
„Jmenuji se Kellin Bellair. Je mi 17 let,narodila jsem se 14.5. ve vesnici Morde v horách. Moji rodiče mě odložili,vyhnali ze smečky. Od svých šesti let se o sebe starám sama. Ještě něco?“ zeptám se ho s jasným podtónem vzteku v hlase. „Děkuji,to by pro začátek stačilo.“
Vzpomínky z mého dětství se mi vrací a to ve mě vzbouzí frustraci,vztek a smutek. Nevím proč to chce ode mě slyšet. Vůbec nechápu jeho chování. Neměl by být naštvaný? Neměl by mi ublížit za to co jsem udělala? Místo toho se zdá být naprosto klidný.
